Zamilovala jsem se na první pohled. Můj idol připomínal prince z Tří oříšků pro Popelku, ale naší lásce cosi bránilo: vedli jsme zcela odlišné životy.

Narodila jsem se ve velkém městě a také jsem k němu přilnula. Odmala mi bylo líto spolužáků, kteří dojížděli do školy z vesniček či polosamot. Říkala jsem si: A nežijí náhodou chudým kulturním životem? Kam chodí na koncerty? Nechybí jim posezení v kavárnách?

Žila jsem si příjemně, ze dne na den, bydlela jsem u rodičů, kteří se o mě dojemně starali, studovala vysokou školu a chodila s pohledným knihovníkem. Nic mi nechybělo do chvile, kdy mě na přechodu srazilo auto.

Zní to dramaticky, ale auto jelo krokem, výsledkem bylo několik škrábnutí a výbuch mého vzteku: „Jak to jezdíš?“ řvala jsem a připojila několik pikantních výrazů. A také: „Burane! Vidláku!“ Čímž jsem chtěla dát najevo, že řidič asi pochází ze zapadlého kraje. Nemýlila jsem se.

V divoké přírodě

Někde zaparkoval a běžel za mnou, aby se zeptal, zda jsem v pořádku. Chtěla jsem pokračovat v nadávání, ale jakmile jsem ho uviděla, slova mi uvízla na rtech. Vypadal jako herec z filmu, jako princ z Popelky.

Dali jsme se do řeči, ukázalo se, že bydlí na samotě v bývalé myslivně, kterou zdědil po rodičích. Divila jsem se, jak tam může žít. Usmíval se a tvrdil, že se tam žije báječně, ráno ho budí zpěv ptáků a večer mu lišky chodí dávat dobrou noc.

A jestli někdy nezajdu na návštěvu… I když jsem výlety do divoké přírody nevyhledávala, řekla jsem si, že s takovým společníkem by možná nebylo špatné vyjet si za město. Nezávazně, samozřejmě.

Provedl mě po hájovně obklopené ohromnou zahradou, šli jsme se projít po lese, ukázal mi, kde rostou hříbky, kam chodí na borůvky, kde zjara kvetou konvalinky.

Zpátky k mamince?

Nebudu zastírat, že jsem se zamilovala jak malá holka, ač mi táhlo na šestadvacátý rok. Když to zjistily moje maminka a sestra, dostaly záchvat smíchu, neboť si mě představily v myslivně. Zato mě smích přešel.

Bylo mi jasné, že Luboš tamodtud neodejde, zbožňoval to místo, byla to památka na zesnulé rodiče. Jenže už jsem se bezmocně třepetala na háčku jako ulovená rybka. Jen jsem se bála, že si v hájovně nezvyknu, že se mi bude stýskat po výhodách města.

Však jsme se zpočátku, když jsem sebrala veškerou odvahu a nastěhovala se k němu, mnohokrát pohádali. Jednou po zvlášť prudké hádce jsem si sbalila věci a s pláčem se vrátila k překvapené mamince. Ráno po probuzení jsem byla nesvá.

Proč mě budí rachot aut, a ne ptačí zpěv? Týden nato jsem zjistila, že čekám miminko, a tak jsem se zase vrátila do hájovny. A nelituji už proto, že tu naše děti prožily nádherné dětství.

Lenka C. (54), Podkrkonoší