Drobné lži se staly součástí mého života. Nepočítala jsem ale, že se mi jednou málem pořádně vymstí. Nikdo mi nevěřil, ani když jsem mluvila pravdu.

Manžel očekával teplé večeře, dcera nové a hodně drahé šaty k narozeninám, a syn, aby toho nebylo málo, nové kolo.

V práci na mě kladli nároky, které jsem nemohla splnit ani ve snu, protože jsem kdysi ve svém životopisu zalhala, že umím dobře anglicky a německy. Prostě, chytla jsem se do pasti vlastních lží a nevěděla, co si počít.

Lež má krátké nohy

Teplé večeře jsem kupovala v nedaleké jídelně a ohřívala je tajně v mikrovlnce u sousedky. Dcera sice dostala ty svoje vytoužené šaty, ale byly ze sekáče a měly jen novou cedulku, kterou jsem tajně odstřihla v butiku, když jsem si je jako zkoušela v kabince.

Ven z obchodu jsem uháněla, jako by mi za patami hořelo, než si toho prodavačka všimne. Nakonec jsem měla největší problém s tou angličtinou.

„Paní Zdeničko, můžete mi to do odpoledne přeložit?“ zeptal se můj moc hodný šéf a položil mi opatrně, mezi dva hrnky kafe, nějaká tlustá lejstra. Byla jsem zděšená, co to po mě najednou chce, ale přiznat jsem se nemohla.

Bylo mi ho líto a styděla jsem se, že podvádím. Ale to přece dneska dělá každý, aby získal nějakou výhodu, no ne?

Bála jsem se výpovědi

A já chtěla jen slušně placenou práci. Nic víc a nic míň. Kvůli překladu jsem uháněla přes celé město ke známé a musela jí dobře zaplatit, aby mi udělala na počkání překlad. Stálo mě to hodně, ale úkol jsem splnila. Šéf byl nadšený. Ale až moc!

„Zdeničko, jste opravdu skvělá. Ode dneška si nenechám překládat od nikoho jiného, než od vás!“ oznámil mi slavnostně a ještě chudák čekal, že se budu radovat. Mně se ale zmocnilo zoufalství.

„Tak z toho už se nevykroutím!“ říkala jsem si v duchu a pomalu se připravovala na odchod. Nucený odchod. Padáka! Večer jsem přemýšlela o svém životě. Vždyť já nedělala nic jiného, než všem lhala! Umínila jsem si, že s tím musím přestat. Musím všem říkat jen pravdu!

Bez svých lží nemohu žít

Moje předsevzetí vzalo za své hned za chvíli. „Mami, jak ses rozhodla s tím kolem?“ zeptal se ten můj milovaný syčák a já neměla odvahu říct pravdu, že na kolo prostě nemám. Už jsem se nadechovala k obvyklé vymyšlené odpovědi, když v tom mě to napadlo.

Geniální řešení! Hned ráno jsem šla za šéfem a požádala ho o zvýšení platu. Když jsem tak dobrá v těch cizích jazycích… Byla ve mně malá dušička, ale on hned ochotně kývl. Přidal mi víc, než jsem čekala. O hodně víc!

Peníze, které mi přistály každý měsíc na kontě, stačily nejen na to kolo, ale také na zaplacení všech překladů, které mi šéf zadával. Naštěstí jich nebylo tak moc, aby mě to nezruinovalo. A tak jsem došla k závěru, že občasná lež se prostě vyplatí.

Ať už se mnou někdo souhlasí a další ne. Bez lží bych prostě v dnešním světě nepřežila!

Pavla T. (52), Mladá Boleslav