Nikdy jsem v Americe nebyla, moji příbuzní tam ale žijí. Kdykoliv se mi o této zemi zdá, zejména o koních a rozvířenému prachu, někdo z rodiny zemře.
První sen přišel v sedmé třídě. Dodnes si pamatuji, že to bylo koncem září z neděle na pondělí. Ve snu jsem se ocitla v době, kdy se dobýval Západ. Jela jsem vlakem, seděla u okna a na kolenou držela velkou koženou kabelu.
Dívala jsem se po krajině, která byla pustá. Lidí kolem jsem si nevšímala. Byla jsem mladá a stydlivá. Když vlak zastavil, uviděla jsem ženu v dlouhých šatech, jak na mě mává. Byla rozesmátá a moc milá. Vedle ní stál pohublý muž.
Vzal mou brašnu a vedli mě k povozu, který táhli dva koně. Jen jsme vyrazili, uslyšela jsem krákat havrany. Poletovali kolem a bylo jich víc a víc. A další stále přilétali. Děsilo mě to. Z nepříjemným pocitem jsem se probudila.
Ráno jsem sen vyprávěla mamince a ta listovala ve snáři po prababičce. Dostatečnou odpověď jsme ale nenašly. Ta přišla až dopisem. Babičky bratr, který za první republiky odešel do Ameriky za prací, zemřel.
Opět koně a prach
Když zemřel strýc, maminčin bratranec, který se v Americe narodil, měla jsem sen o bílých koních. Přišel o dvanáct let po tom prvním, a opět v něm byli koně a prach, který jejich kopyta vířila.
Tentokrát jsem seděla na velkém kameni uprostřed přírody a koně se objevili zničehonic. Byli divoké. Se zájmem jsem na ně hleděla, jak se radují ze své volnosti. Tentokrát jsem se neprobudila s tísnivým pocitem, ale sen jsem si dobře zapamatovala.
Byl to opravdu silný zážitek. I tentokráte ale věštil konec jednoho z mých příbuzných tam za velkou louží… Pak jsem cestovala ve snu po Americe v roce 1989. Tehdy velice těžce onemocněl manžel mé sestřenice. A teď, tedy v březnu, se sen týkal přímo sestřenice.
I když jsme se nikdy neviděly, dopisovala jsem si s ní přes padesát let. Posílaly jsme si fotky a říkaly si, že se určitě jednou setkáme.
Jenže jsme to stále oddalovaly, až jsme byly najednou příliš staré a nemocné na tu hroznou vzdálenost, kterou bychom musely překonat.
Kdo mi poslal zprávu?
Tu noc jsem se viděla na velké lodi, viděla jsem přístav, ke kterému se blížíme. Než jsme přirazily a mohly na břeh, spatřila jsem sestřenici tak, jak jsem ji znala z fotek – mladou a plnou síly. Jela tryskem na krásném koni k nám a už zdálky mi mávala.
Probudila jsem se nadšením. Ale hned vzápětí jsem si uvědomila, že kůň v mém snu nikdy nevěští nic dobrého. Hned ráno jsem psala sestřenici mail. A každý den netrpělivě čekala na odpověď, která nepřicházela. Zpráva o její smrti mi přišla až za měsíc.
Byla to přesně ta noc, kdy se mi sen o ní a koni zdál. Bylo jí 83 let. 10 měsíců a 7 dní. Co ale bylo podivné – ten dopis byl bez razítka a bez adresy odesílatele. Jsem z toho vedle, kdo dopis poslal?
Její syn žije v Coloradu, ten to však nebyl, jak jsem si zjistila. Písmo na obálce se mi zdá být její. Že by ho měla snad nachystaný v pozůstalosti, aby mi dal někdo zprávu o její smrti?
Valérie (81), Praha
