Kdo by to byl řekl, že se táta po smrti maminky zamiluje do mé nejlepší kamarádky. Teď jsme jedna velká divná rodina.

S Klárou jsme seděly v jedné lavici a prožívaly různá střelená dobrodružství. Za pár měsíců nás čekala maturita. A tak jsme se s Klárou dohodly, že se místo randění budeme u nás doma raději každý den učit.

Žila jsem jen s tátou, který se vracel domů pozdě večer, takže byl u nás klid. Maminka mi totiž zemřela už před dlouhými lety na rakovinu a táta si od té doby nebyl schopný najít žádný smysluplný vztah. Mámu totiž opravdu miloval.

“Nechci ti přivést žádnou macechu, se kterou by ses hádala a byla ještě víc nešťastná. Mámu nám žádná nenahradí,” říkával a hladil mě smutně po vlasech. Je fakt, že jsem žádnou cizí ženskou domů nechtěla, takže jsem ho v tomhle postoji ráda podporovala.

Byl to skvělý nápad

V osmnácti letech mi už záleželo hlavně na škole a na tom, abych se dostala na vysokou. Začaly jsme se tedy s Klárou dva měsíce před maturitou systematicky učit. “Chtělo by to doučování!“ pronesla jednoho dne Klára, když nám učení angličtiny nelezlo do hlavy.

Kde tak narychlo někoho seženeme? “Můj táta umí angličtinu velice dobře, snad se nad námi smiluje,” navrhla jsem. Když jsme zasedli k první lekci, všimla jsem si, jak se po něm Klára dívá. Učení s tátou byla zábava. Nekřičel na nás a byl trpělivý.

Dva týdny v kuse jsme se lopotili, až nastal čas pravdy. Byly to strašné nervy! Když přišla na řadu angličtina, vůbec jsem si nevěřila. Ale uspěla jsem! Se samými jedničkami a jednou dvojkou (z angličtiny) jsem běžela domů.

Cestou jsem volala Kláře, ale ta to nebrala. Udělala maturitu předcházející den s odřenýma prsama. Když jsem přiběhla domů, táta a Klára seděli na gauči a drželi se za ruce. Dělala jsem, jako by nic, a říkala si, že si s tátou promluvím, až Klára odejde.

Láska jako trám!

Táta ale začal mluvit sám. “Víš, mám pocit, že je to od máminy smrti poprvé, co k někomu, vyjma tebe, něco cítím.”- “Ale vždyť je o 22 let mladší než ty“! vyhrkla jsem. Táta se asi zbláznil a Klára taky.

Odešla jsem k sobě do pokoje a celou noc nad tím přemýšlela. Ráno jsem zašla za Klárou. Nejdříve se bála mé reakce, ale já jí uklidnila, že jim to přeju, ale že nesmí tátovi ublížit. “Tvého tátu opravdu ze srdce miluju a hrozně moc bych s ním chtěla být.

I s tebou, protože jsi moje nejskvělejší kamarádka,” řekla a mě nezbylo než přiznat, že takový život by nemusel být špatný. Uběhl rok a ti dva za mnou jednoho dne přišli, Kláře se na ruce cosi třpytilo, ale rychle to schovala za záda.

Posadili jsme se u stolu a oni na mě stejnohlasně vychrlili. “Budeme se brát!“ Svatba byla úžasná! Pár dní po ní nás táta obě svolal v kuchyni ke stolu. “Milé dámy mého srdce, mám pro vás překvapení. Koupil jsem vilku za Prahou a teď se na ní jedeme podívat.”

Nepoznávala jsem ho. Táta se úplně změnil. Stal se z něj veselý a vtipný chlap a po zamračeném morousovi se slehla zem. A to díky mojí kamarádce Kláře, mé maceše! Teď už bydlíme společně ve vilce léta, přibyl k nám můj brácha Jiřík a jsme zatím spokojení.

Natálie (38), Praha-západ