Byla hodná a chytrá. Ale příliš uzavřená na to, aby byla v kolektivu oblíbená. Když si konečně našla kamarádku, nebránila jsem jejich přátelství. Tu cestu jsem jí ale měla tehdy zakázat.

Moje milovaná dcera Karolínka za mnou jednoho dne přiběhla do práce spolu se svou spolužačkou Denisou. Až do páté třídy si nenašla žádnou kamarádku. Byla jsem moc ráda, že ji konečně měla a byla šťastná..

Nadšeně mi vyprávěla, že Denisa jede s rodiči do aquaparku a že může jet s nimi. Chtěla jsem jí tu radost dopřát, a tak jsem jí ten výlet po telefonickém rozhovoru s rodiči spolužačky povolila. Nedopřávala jsem jí tolik zážitků, kolik by si zasloužila.

Pokud jde o peníze, nemohly jsme si zas tak moc vyskakovat. Byly jsme samy bez tatínka. V den výletu jsem ji šla brzy ráno doprovodit. Předala jsem rodičům Denisky nějaká eura na útratu a ujistila se, že až dojedou, pošlou sms.

Pak už jsem tam jen stála a mávala. To bylo naposledy, co jsem Karolínku viděla…

Nevíte dny ani hodiny

Stalo se to při zpáteční cestě. Na jedné z křižovatek nedal Denisin táta přednost, auto jedoucí po hlavní to do nich napálilo v plné rychlosti. Úplně zdemolovalo pravou stranu auta, kde seděla Karolínka a Denisina maminka. Obě byly na místě mrtvé.

Zemřely dřív, než si stačily uvědomit, co se děje. Malá Deniska přežila s trvalými následky, její táta bojoval v nemocnici o život, a nakonec taky umřel. O holčičku, dnes už patnáctiletou slečnu, se stará její teta. Občas si zavoláme, Je moc fajn.

Přišla v dětství o bratra, tak ví, jaké to je ztratit blízký mladý život… Nejhorší ale na všem je, že jsem se od Denisky dozvěděla, že její tatínek bral nějaké prášky na špatnou náladu, protože měl problémy v práci.

Nejspíš užíval antidepresiva, při kterých je řízení auta zakázané. Kdybych to bývala věděla, nikdy bych své dítě na výlet nepustila. A jeho manželka o těch lécích věděla. Často se v noci budím a brečím.

V hlavě se mi občas mihne těch pár zbytečných vět, které jsem na ni křičela – když si neuklidila pokojík, když mi občas odsekla. Lituju každé hodiny, kterou jsem strávila nějakou nesmyslnou činností, místo abych si užívala Karolínky.

Proč jsem ji jenom ještě víc neobjímala,ještě mnohem víc si s ní nepovídala, proč jsem jí neříkala, jak moc ji mám ráda? Co dodat na závěr? Važte si každého okamžiku, který můžete trávit se svým dítětem.

Kašlete na to, že si zapomnělo uklidit pokojík, kašlete na to, že přineslo poznámku ze školy. Na rozbroje kvůli takovým blbostem je život moc krátký. U někoho bohužel až příliš.

Alena (47), Plzeň