Nemohla jsem bolestí spát, nepomáhalo nic. Až náhoda mě přivedla na správnou léčbu, která mě uzdravila.

Nevím, jestli mladá generace ví, co to jsou nátepníčky. Jelikož já pamatuju už dost, tak to s dovolením vysvětlím.

Jsou to jakési pletené návleky, které se dávají na zápěstí, kde to bodá, píchá, dloube a trne, většinou bohužel nejvíc v noci, takže člověk má spánek plný přestávek a ráno je jako po velkém flámu.

Odborně se říká takové chorobě artróza, což je degenerativní opotřebování kloubů.

Od čerta k ďáblu

Postihlo mě to asi před dvaceti lety. To byly panečku noci! Samé achich, ouvej, uf, eh, ááách. Bylo to, jako když mi někdo vráží vrták do palců a nezřízeně mě v nich vrtá.

Vnitřní strany palců, tam co jsou Venušiny pahorky, jsem měla opuchlé a sálalo z nich obrovské horko. Paní primářka se na ruce mrkla a pravila: „Co chcete? To vám nikdo nespraví. Artróza a ta je nevyléčitelná!

Předepíšu vám parafín!“ Obden jsem vkládala ruce až po lokty do vaničky s horkým tekutým parafínem. A to byla ještě větší hrůza.

Pak jsem absolvovala iontoforézu, DD-proudy, diatermii, ultrazvuk, lázně v nóbl léčebném ústavu v Třeboni zvaném Aurora, plynové injekce ve Františkových lázních, speciální cviky v mnoha rehabilitačních sálech a bůhví, co ještě. A výsledek?

Bylo to horší a horší, s palci jsem nemohla ani hýbat, začala mě bolet i obě zápěstí.

Vsadila jsem na babičku

Vzpomněla jsem si na babičku, která si chválila nátepníčky. Hbitě jsem našla staré lyžařské ponožky, ustřihla šlapky, a co zbylo, trošku zaobroubila. Nátepníčky jedna radost byly na světě!

Jedny jsem měla na noc, druhé na den, třetí když jsem šla „mezi lidi“, abych jako vypadala. Trapasy jsem zažívala v parném létě, když jsem se třeba poflakovala na plovárně v plavkách a na zápěstích měla takovou ozdobu.

Cizí lidé se ode mě odtahovali jako od malomocné a známí se tázali, jak jsem se zranila…Upřímně řečeno, náteplíčky mě nevyléčily.

Ale protože jsem s rukama přestala dělat ty „doktorské kumšty“ , horší to už nebylo a dalo se dokonce říct, že některé dny to bylo i trošičku lepší. Říkala jsem si, že to asi potřebuje čas.

Byla jsem jako led

Jednou jsem jela na návštěvu do Lysé nad Labem a adresu jsem hledala více než hodinu na sídlišti. Foukal ledový vítr a já si zapomněla nejen nátepníčky, ale i rukavice. Má duše trnula hrůzou, co se bude odehrávat s mýma rukama v noci. Světě ale , div se!

Spala jsem jako dudek! Poprvé po mnoha letech mě v palcích nedloubalo. Že by to chtělo spíš studené? Že by se bývali doktoři – a co jich bylo – zmýlili?

Když jsem přijela domů, hned jsem se vrhla na ledničku, vydolovala něco ledu a pěkně přikládala první den, druhý, třetí… Opuchliny splaskly, bolesti se zmírnily a po několika dnech zmizely docela.

Usoudila jsem – já totální laik – že kromě artrózy, kterou opravdu mám, tam byl pořádný zánět. A ten přece chce studené! Dnes, když mě někdy začne náhodou v palcích bodat, vezmu led a večer pěkně v klidu u televize si klouby potírám a do rána jsem zase fit. Nátepníčky jsem sešila a spí na nich rozmazlený kocour Filip.

Věra (73), Liberec