Promarnit osudovou lásku, to bych nikomu nedoporučovala. Jenomže my dva jsme se brali příliš mladí, a když přišly první problémy, chovali jsme se jako hlupáci.

S Václavem jsme se brali příliš mladí. Sotva jsme odmaturovali, už byla veselka. Byli jsme spolužáci, chodit jsme spolu začali až v posledním ročníku gymnázia. Zamilovali jsme se opravdu bláznivě.

Nikdy předtím ani potom jsem už nic podobného nezažila, bylo to strhující a později zničující. Brali jsme se tajně v červnu, nikdo o tom nevěděl. Takovou romantiku neuvidíte ani v amerických filmech.

Měli jsme prstýnky z trávy, svědky jsme si sehnali dvě minuty před obřadem. Koupila jsem si na to bílé minišaty s krajkovými rukávy a krajkovou sukní, do vlasů jsem si zapletla kopretinu, další mi natrhal Václav na louce pod hradem.

Svatba byla na hradě, svatební noc v hotelu v podhradí. Úchvatný začátek manželství vystřídaly nepříjemnosti. Moje maminka z toho, že se neúčastnila svatby jediné dcery, málem onemocněla, Václavovi rodiče s ním delší dobu nemluvili.

Jedno tělo, jedna duše

Pronajali jsme si maličký byt, ale předchozí kouzlo jako by se pomalu vytrácelo. Nedokázali jsme spolu žít. Václav chtěl být pořád se mnou, jako by ani neměl vlastní život. Tvrdil, že proto jsme se přece vzali: abychom byli jedno tělo, jedna duše.

Když jsme šly s kamarádkami na víno, přidal se k nám, ačkoli jsem ho vyháněla: „Neblázni, překážel bys!“ Hádali jsme se každý den. Rodiče nám nepomáhali, spíš triumfovali: „No vidíte! Neříkali jsme to?

Že tohle nemůže dobře dopadnout?“ Vydrželi jsme to necelý rok, pak se Václav odstěhoval s tím, že už mě nikdy nechce vidět. Příšerně mě zamrazilo, věděla jsem, že tohle byla osudová láska, a že jsme ji promarnili jako hlupáci.

Vyšlo nám to, ale až napodruhé

Když se Václav oženil podruhé, div jsem nepřišla o rozum. Dostala jsem horečky a ztrácela vědomí. Abych se z toho nezbláznila, zakázala jsem si na Václava a jeho ženu myslet. Dokonce jsem se rozhodla také se vdát, natruc.

Už se málem tiskla svatební oznámení, naštěstí moje máma, se kterou si docela rozumíme, uhádla, co se děje, a promluvila mi do duše. Svatba ze vzdoru je to nejhorší, co bych mohla udělat. Uběhlo osm let.

Pak jsem se jednou přišla podívat do čekárny, jestli jsou tam ještě pacienti, pracuji jako zubní laborantka. Seděl tam Václav. Na otázku, co ho bolí, odpověděl, že srdce. V prázdné čekárně jsme si dlouho povídali.

Vysvětlil, že jeho druhá svatba natruc byla – a manželství také podle toho skončilo. Když jsme se brali podruhé, zase na hradě a s prstýnky z trávy, ale za asistence obou rodin, věděli jsme, že tentokrát si budeme naši lásku hýčkat. Což děláme dodnes.

Jarmila P. (51), jižní Čechy