Říkala jsem si, že to jsou nesmysly, co mi ta žena povídá. Prý jsem se jako dítě topila a měla mít mladšího bratra. Matka mi potvrdila, že to všechno je pravda.

Před lety jsem byla u kartářky, a když nahlédla do mé minulosti, řekla mi, že mám problém s vodou, protože se ji trochu bojím – prý za to může fakt, že jsem se jako malá málem utopila.

A pak mi také tvrdila, že musím kromě svých dvou sester mít ještě mladšího bratra. Moc se divila, když jsem jí tvrdila, že žádného nemám. Nevěřícně vrtěla hlavou, kouřila jednu cigaretu za druhou, a nechala mi ještě dvakrát znovu sejmout karty.

„Nemůžu si pomoct, ten bratr tam pořád je, nebo aspoň měl být. Možná se ale nikdy nenarodil…“ Tenkrát jsem se tomu jen smála a pomyslela si cosi o bujné fantazii kartářky, protože o tom, že bych se někdy topila, jsem taky nikdy neslyšela.

Takovou věc by mi určitě matka řekla. Odcházela jsem od vědmy s ironickým úsměvem, a ona na to nic neřekla, jen pokrčila rameny. Naštěstí nebyl ten výklad drahý, zaplatila jsem za něj padesát korun.

Všude jsem ale vyprávěla, že nic ta ženská neumí a aby k ní už nikdy nikdo nešel.

Velké překvapení

Pravda ale byla, že nejsem zrovna dobrý plavec, a i když mám vodu ráda, tak v podstatě nejraději plavu jen v takové hloubce, abych v případě nouze bez problémů dosáhla na dno.

Když jsem po čase navštívila mámu, tak jsem jí o tom, že se paní kartářka spletla, řekla. K mému velkému překvapení mi na to moje máma naprosto vážně odpověděla, že to je pravda! Nemohla jsem tomu uvěřit!

Ona mi ale začala vyprávět, že nedaleko našeho baráku měli dům babička s dědečkem. Kousek od domu tekl malý potůček. Dědeček si u něj vyhloubil tůňku, kterou potůček protékal, a já si u ní prý velmi rád hrála.

Když mi byly dva roky, opět jsem od babičky utekla k tůňce. Když k ní matka dobíhala, aby mě odvedla pryč, už jen viděla, jak do ní padám. Kdyby nebyla tak blízko a okamžitě mě nevytáhla, už bych tu dávno nebyla.

Tenhle hrůzný zážitek z útlého dětství jsem si sice nepamatovala, ale obavu z topení a hluboké vody mám v sobě asi zakořeněnou. Co mě ale fascinovalo ještě víc? Že byla pravda i druhá informace.

Maminka prý ve čtyřiceti letech nečekaně otěhotněla a s tatínkem zvažovali, zda si to malé nechají, ale nebyli jsme na tom tehdy moc finančně dobře, tak se rozhodli dát dítě pryč. A opravdu to měl být chlapeček…

Sylva (42), Bruntál