Jsem typický městský člověk a tak mi to také vyhovuje. Možná jsem kvůli tomu ale přišel o životní šanci na velkou lásku.

S Pavlou jsem se seznámil na vesnické tancovačce. Po letech jsem zajel vyřídit pozůstalost po prarodičích a kamarádi, se kterými jsem se léta neviděl, mě přemluvili, abych šel s nimi.

Zábava se i díky vypitému alkoholu brzy rozproudila, a já se začal poohlížet po děvčatech. Jedna mi padla do oka hned, a tak jsem ji vyzval k tanci. Nakonec jsem ji doprovodil domů a cestou jsme si i dobře popovídali.

Měla zajímavé názory a nebála se je říct nahlas. Vyměnili jsme si kontakty a u domku, kde bydlela s rodiči, jsme se rozloučili – žádné pozvání na kávu nebo tak něco.

Nechtěl jsem se ještě vázat

Od toho víkendu jsem na ni musel pořád myslet. Zavolal jsem jí a domluvili jsme si schůzku. Byla úplně jiná než ženy, které jsem dosud poznal. Trochu vážnější, ale byla s ní i legrace.

Náš vztah se podle mě vyvíjel dobře, a tak jsem se jí po půl roce „víkendového“ chození zeptal, jestli se ke mně nechce nastěhovat.

Podívala se na mě s takovou divnou bolestí v očích a řekla mi, že se do města v žádném případě stěhovat nechce – život na vsi miluje a má tam práci, kterou nechce opustit.

Marně jsem ji přemlouval s tím, že ve městě najde práci lepší, lépe placenou a o náklady na bydlení se podělíme. Nechtěla o tom ani slyšet. Možná kdybych ji tenkrát požádal o ruku, dopadlo by vše jinak, jenže já se ještě vázat nechtěl.

Rozešli jsme se

O pár dní později mi Pavla navrhla, jestli bych se naopak já nechtěl přestěhovat na vesnici – její otec jí právě dostavěl domek. Tahle představa pro mě ale byla naprosto hrozná. Zahrabat se někde, kde dávají lišky dobrou noc, přijít o svůj skvělý byt i práci?

Nikdy! Náš vztah ještě nějakou dobu fungoval, ale něco se změnilo. Pak mi Pavla řekla, že mě sice miluje, ale že spolu evidentně nemůžeme žít, a tak se se mnou rozchází. Měla při tom slzy v očích. Zaskočilo mě to, ale nepřemlouval jsem ji, a tak odešla.

Trochu to bolelo, ale v té době nastoupila k nám do práce nová kolegyně, která mi ráda poskytla potřebnou útěchu, a já na Pavlu pomalu zapomněl.

Promarnil jsem šanci

Od té doby jsem prožil vícero vztahů, ale žádný nevydržel. Léta ubíhala a já zůstal sám. Až nedávno jsme řešili jeden projekt a já musel zajet na jednání právě do oné vesnice, kdy kdysi bydleli mí prarodiče a žila tam Pavla.

Zavolal jsem jí, jestli se nechce sejít, a ona souhlasila. Přišla a pořád jí to moc slušelo. Řekla mi, že je vdaná, má tři krásné děti a žije spokojený život. Najednou jsem pochopil, že ji stále miluji a že jsem s ní propásl svoji životní šanci.

Bylo už ale pozdě. Pak jsme se rozloučili a já se vrátil do svého prázdného bytu…

Miloš (58), Praha