Nevěřila jsem, že by se něco takového mohlo splnit. Život změnil můj názor na věc.

Tetička Kláry, mojí spolužačky na gymnáziu se věnovala výkladu karet. Tenkrát jsem samozřejmě neodolala a nechala si vyložit svůj osud. Spokojená s výkladem jsem byla tak napůl.

Dozvěděla jsem se, že mě sice nebudou ohrožovat žádné velké nemoci a dožiji se vysokého věku, ale co se vztahů týkalo, vdám se prý celkem čtyřikrát! Když jsem se pak o tom s Klárou bavila, projevila jsem značnou nedůvěru vůči takové předpovědi.

Spolužačka mě ale ujišťovala, že karty opravdu nelžou. Dnes už vím, že měla pravdu.

Rozvod byl nečekaný

Pokaždé, když se zamilujeme, představujeme si, že s dotyčným člověkem zůstaneme celý život. Neměla jsem to jinak. Do Leoše jsem se zakoukala na jedné diskotéce. Začali jsme spolu chodit a došlo k tomu, k čemu tehdy docházelo častěji než v dnešní době:

neplánovaně jsem čekala dítě. Potěšilo mě, když mi na to Leoš řekl, že to nevadí, protože by si mě stejně vzal. Svatbu jsme měli, když jsem byla v šestém měsíci, dcera přišla na svět v plánovaném termínu a v pořádku. Na rodinné štěstí bylo dobře založeno.

Kartářčinu předpověď jsem dávno vypustila z hlavy, mimo jiné i proto, že jsem už Kláru nevídala – odstěhovala se za svým milým na západ Čech. Druhé dítě v manželství už přišlo podle plánu. Povedlo se nám mít páreček, narodil se mi kluk.

Čas plynul, oslavili jsme desáté výročí svatby. A pak přišel šok. Leoš mi jednoho dne oznámil, že se v práci zamiloval do své kolegyně a že tedy odejde od rodiny. Jakékoliv pokusy z mé strany o záchranu manželství se ukázaly jako marné.

Ke cti mého prvního manžela budiž řečeno, že za sebou nespálil mosty a že se dál vzorně staral o děti.

Vlastní rozhodnutí i rána osudu

Tehdy po rozvodu mě poprvé napadlo, že kartářka mohla mít v něčem pravdu. Stále jsem ale nevěřila, že bych se měla vdávat ještě třikrát, tím spíš, že moje důvěra v muže byla silně otřesena.

Ne že bych se vztahům úplně vyhýbala, ale rozhodně jsem se nehnala do dalšího manželství. Přišlo to až po pěti letech. Tehdy se mi začalo zdát, že Martin, se kterým jsem se už delší čas stýkala, by mohl být tím pravým. Věřila jsem, že by mě nezradil jako Leoš.

Když mě požádal o ruku, vzala jsem si sice čas na rozmyšlenou, ale v duchu už jsem byla rozhodnutá. Druhou svatbu jsem měla malou a skromnou, ostatně pro Martina to také nebyla ve svatební síni premiéra – byl rozvedený jako já.

Člověk si může dávat sebelepší předsevzetí a stejně ho pak život překvapí. Poznala jsem to sama na sobě, když jsem se za dva roky po svatbě znovu zamilovala, takřka proti své vůli. Vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat.

Ocitla jsem se vlastně ve stejné situaci jako kdysi můj první manžel. Martina jsem dál měla ráda a oceňovala jsem ho jako partnera, ale Erika, svoji novou lásku, jsem chtěla získat stůj co stůj.

Dlouho jsem se držela, nakonec jsem ale byla nevěrná, přiznala se a sama navrhla rozvod. Martina jsem zranila a po rozvodu se mnou už nekomunikoval. Erika jsem si vzala, abych si ho pojistila. Osud ale znovu zasáhl.

Naše štěstí trvalo jen rok, Erik se zabil při autonehodě. Stala jsem se vdovou a o té dávné věštbě uvažovala stále více. Uplynulo několik dalších let, než se v mém životě objevil nový muž.

Také on mi po delším vztahu navrhl manželství, ale já se schválně bránila. Nakonec jsem ale podlehla.

Když jsem pak na třídním srazu potkala Kláru, kterou jsem strašně dlouho neviděla, musela jsem jí do očí přiznat, že její teta měla se svým výkladem pravdu a že karty opravdu nelhaly. Bývala bych ale byla radši, kdyby můj partnerský život proběhl klidněji!

Beáta S., (53), Ostrava