Vážená redakce,

chtěla bych se s vámi podělit o svůj smutný příběh o svém tatínkovi. Jsou už to přes dva roky, co mi umřel a pořád se s tím nemůžu smířit. Ale já se vrátím ještě tak o půl roku dříve před těma dvěma roky.

Můj tatínek kdysi dávno prodělal mozkovou mrtvici, ale vždycky se z toho dostal. A tentokrát se mu to znovu stalo doma zničehonic a my ho musely nechat odvést do nemocnice. Bohužel do Vinohradské. Na začátku pobytu v nemocnici na lůžkovém oddělení ARO 

se zdálo být všechno v pořádku a spolu s maminkou jsme doufaly, že se z toho dostane a brzy ho dají na normální pokoj, a pustí pak domů.

Jenže potom nám doktoři řekli, že mu budou muset asi dát do krku dýchací trubici a taky mu ji nakonec dali, a to bylo to nejhorší, co teprve mělo přijít. Pak bez našeho souhlasu tatínka převezli na JIP, která též sídlí v areálu ve Vinohradské nemocnici.

A tam to všechno začalo. Ale od začátku.

Chodily jsme tam s maminkou každý den, ale když jsme tam pokaždé přišly, tak tatínek buď spal nebo měl horečky. Zřejmě po nějakých prášcích, co mu tam pořád dávali. A dny utíkaly a nebylo vidět žádného zlepšení.

Ani s námi nemohl mluvit, kvůli té trubici v krku. Ta byla opravdu nejhorší. Ani sestry nebyly nijak příjemné. Spíš jsem měla pocit, že z toho mají spíše legraci, když ti nemocní tam bezvládně museli ležet.

Dokonce jedna sestra nám tvrdila, že tatínek je úplně zdráv a že by tam neměl správně být. Ale budu pokračovat dál.

A doktoři, co tam sloužili, hlavně jedna doktorka, ta nám pořád tvrdila, že tam náš tatínek umře. Bez nějakých servítek. Ale ze všech nejhorší byl jistý primář JIP, který to tam vedl. Ale k němu se ještě dostanu.

Nakonec jsme se s maminkou dohodly, že bychom si tatínka vzaly domů do své péče. Pomalu jsme si to začali vyběhávat i organizace Cesty domů ze začátku měly pomoci i s přístroji pro tatínka.

Jenomže když k tomu mělo dojít, tak to jistý primář JIP zarazil, že nám tatínka domů nepustí a že musí nadále zůstat na JIP. Takže ani Cesty domů nám nepomohly. Ani advokáti. Ti z nám spíš tahaly peníze. A ještě byli při primářovi. Toho se ostatně každý bál.

Jak personál, tak z Cest domů. On měl prostě poslední slovo. A právě kvůli tomuto bezohlednému a arogantnímu primářovi jsme přišli o poslední naději našeho tatínka. Ten totiž zanedlouho na JIP zemřel.

Prý na otravu krve, ale kdo ví, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Žádnou zprávu jsme o tom nikdy nedostaly a nikdo se s námi ani nebavil. A přitom stačilo tak málo! Aby jistý primář dal svolení a tatínek mohl alespoň zemřít doma mezi svými.

Tak končím svůj smutný příběh o tatínkovi, který si takový konec jistě nezasloužil.

A co na úplný závěr? Jen to, že z JIP už není návratu zpět.

Lucie M. (49), Roztoky