Topila jsem se. Bylo téměř jisté, že zemřu. Život mi však na poslední chvíli zachránila podivná zářící bytost z hlubin. O tom, že každý z nás máme svého anděla strážného, jsem sice četla, ale nevěřila tomu. Představa, že je mi neustále nablízku někdo neviditelný, kdo mě ochraňuje, mi přišla absurdní. Až v momentě, kdy jsem hleděla tváří v tvář smrti, se stalo něco, co bych označila za zázrak.

Manžel mi nečekaně zemřel. Po jeho odchodu jsem se uzavřela do sebe. Dělala jsem vše, abych brzy odešla za ním. Miloš byl mojí první láskou. Kráčeli jsme životem bok po boku dlouhých padesát let. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Když před rokem zemřel, nemělo smysl žít dál. Smrt si nevybírá. Zcela neohlášeně si přišla i pro Miloše. Když jsem mu ráno nesla teplý čaj do postele, už nedýchal

S manželem jsme toužili po klidu a pohodě. Proto jsme si pořídili osamocený dům na kraji vesnice. Po nastěhování jsme ale zjistili, že v něm nejsme sami. Stejně jako já, i můj muž Rudolf se narodil v Praze. Proto bylo naším přáním pořídit si jednou domek na vesnici, kam bychom si mohli jezdit na víkendy odpočinout a v létě tam trávit třeba i více dní v kuse a kde bychom možná jednou mohli i byd

Když se mě lidé ptají, proč si nenechám pomoct a proč manžela neumístím do LDN, většinou jen sklopím oči. Ulevilo by se mi. Ale copak mohu? Vím, že to nemyslí zle. Mnozí mi říkají, že bych si konečně odpočinula, že bych se vyspala, že bych zase mohla chvíli žít i svůj život. Možná mají pravdu. Jenže oni nevidí to, co vidím já pokaždé, když se podívám na svého muže. Jiní by zradili, já se roz

Jedny z nejtěžších chvil v životě matky jsou ty, kdy vaše dítě není šťastné a život mu dává zabrat. A je jedno, kolik je dítěti let, vždy rodiče potřebuje. Byla sobota ráno a já jsem právě vytahovala ze skříně starý modrý kabát po mamince, který jsem si chtěla trochu upravit, protože přišel zase do módy. V tu chvíli zazvonil telefon. Volala má dcera Katka, kterou jsme čekali i s rodinou na v

Nečekala jsem, že jednou budu myslet na syna s tím, že ho vlastně nenávidím. Za to, co udělal sobě i nám, si mou lásku ani soucit rozhodně nezaslouží. Když se narodil Martin, byl to nejkrásnější den mého života. Byl veselý, chytrý a vnímavý. Ve škole nosil samé jedničky, hrál skvěle fotbal. S manželem jsme byli pyšní. První příznaky Na střední si Martin našel partu kamarádů. Začal chodit

Nevím, proč jsem byla tak pyšná na svého o dost mladšího manžela. Žádné velké východy z tohoto svazku neplynuly. Jen mě zneužíval a kritizoval. Byl sice moc hezký, zároveň ale také líný a kritický. Neustále mi předhazoval každou novou vrásku a další kilo navíc. Rozdíl skoro deseti let byl prostě na nás znát. Růžové brýle a zamilovanost mi všek znemožňovaly vidět, jak se věci mají. Hloupá záp

Celý život jsem žila v naivní představě, že muži válčí a my, ženy, držíme při sobě. Kamarádka mě ovšem vyvedla z omylu. Vzpamatovávám se z toho dodnes. Říká se, že závist je zlá, ale to, co dokáže vyprodukovat zraněné ženské ego, hraničí s ryzím zlem. Se Zdenou jsme se znaly od vysoké školy. Prožily jsme spolu svatby, porody i budování kariéry. Když mi před pěti lety zemřel manžel na infarkt

Myslela jsem, že mi ta žena chce pomoct něco dokázat. Bylo mi jasné, že to nebude zadarmo, ale nenapadlo mě, že mě chce okrást. Denisou jsme se poznaly teprve před několika lety na jednom designovém jarmarku. Já jsem tam měla malý stolek s keramikou, kterou jsem vyráběla hlavně pro radost, a ona se u něj zastavila. Takových tam ten den prošlo plno, ale ona jediná se zajímala. Kladla mi plno otá

Náš dům nikdy nebyl tichý. Roky se jím rozléhal smích, hádky, bouchání dveří a hudba našich dětí. Byla to neustálá symfonie života. Pak ale nastal čas, kdy náš nejmladší syn Tomáš odjel na vysokou školu do jiného města. A najednou zbylo jen ticho. Zpočátku jsem si myslela, že to bude úleva. Že si konečně odpočineme, že budeme mít čas sami na sebe. Jenže místo toho se ukázala pravda, kterou jsme