Moje dětství bylo těžké. Naše maminka zemřela. Táta byl despota. Jedinou mojí spřízněnou duší se stal toulavý pejsek Bobi. Doma jsem jako dítě měla peklo. Maminka zemřela, když jsem byla ještě malá. Otec hodně pil a často dokázal propít skoro celou výplatu. Čtyři roky jsem chodila do školy u nás na vesnici. Měli mě tam rádi, protože se tam všichni znali a učitelé věděli, jak těžké dětství mám.

Už se vám stalo, že vám vykradli byt? Se vším jsem se smířila, jen ten čajový servis, jedinou památku na babičku, jsem nedokázala oželet. Stalo se to, když jsme jeli v létě na dovolenou. Vyrazila jsem s manželem a dětmi do Turecka, byla to nejspíš naše poslední dovolená, protože naše dcery už byly plnoleté a to člověk neví, jestli za rok s rodiči ještě někam pojedou. Turecko byla země, která ná

Já i můj manžel jsme jedináčci a narodilo se nám jediné dítě. Ani jsem nedou­fala, že bude jednou náš dům a zahrada znít dětským smíchem. Až do důchodu jsme si mysleli, že je role jedináčka v našem rodě prokletí. Že to máme v genech. Naše dcera Denisa nám ale předvedla, že tomu tak není. Když nám přivedla svého partnera Béďu, nebyli jsme nadšení. Byl o patnáct let starší a už měl čtyři děti. Ni

Když mi bylo dvacet, potkala jsem ženu, která se stala mojí druhou rodinou. Nikdy by mě nenapadlo, jak se může pevné přátelství rozplynout. Jmenovala se Jana a poznaly jsme se v práci. Na první pohled jsme byly úplně jiné. Já jsem byla opatrná, všechno jsem si plánovala a dlouho přemýšlela, než jsem něco udělala. Jana byla spontánní, smála se nahlas a dokázala z obyčejného dne udělat malý zážit

V chatové oblasti jsem byla sama. Když jsem ulehla do postele, nemohla jsem přes jasné světlo úplňku spát. V chatě se pak začalo dít něco zvláštního. Máme s Honzou chatu u Šumavy. Byl akorát začátek jara, když jsme si řekli, že tam pojedeme. Já se rozhodla, že pojedu už v pátek ráno, abych to tam dala do pořádku. Těšila jsem se, že až v chatě po zimě uklidím, budu odpočívat. Zdálo se, že v chat

Na naší chatě jsem se vždy cítila velmi příjemně. Pak jsem ovšem jednoho dne spatřila v kůlně záhadné červené světlo. Naši chatku nedaleko Prahy kdysi postavili moji rodiče a já ji zdědila po své matce. Stála na pěkném místě kousek od lesa. Považovala jsem ji za odpočinkový ráj. Ostatně oblíbil si ji i můj choť Petr. Jezdili jsme na ni pravidelně na víkendy. Práce kolem chaty byla fůra, ale nám

Pokud někdo opravdu miluje, nemůže ho zastavit ani smrt. Moje velká láska nade mnou stále drží ochrannou ruku, i když už tu dávno není. V době dospívání jsem si příliš nevěřila. Patřila jsem k těm neprůbojným, uzavřeným typům. Ve třídě jsem byla spíš za šedou myšku, co sedává sama v koutě. Taková obyčejná holka Nebyla jsem ten typ holky, za kterou by se kluci na ulici otáčeli. Měla jsem d

Dlouho jsem si vyčítala, že jsem dceři nechávala moc volnosti. Myslela jsem, že právě kvůli mně všeho nechala. Nakonec právě to zachránilo náš vztah. Nikdy jsem nebyla matka, která by dceři říkala, co má dělat. Když si chtěla v pěti letech ostříhat ofinu sama, nechala jsem ji. Když se v patnácti rozhodla obarvit na černo, jen jsem pokrčila rameny. A když po dvou letech odešla z práv, bolelo mě

Když mi vnuk ukázal ve starém albu na fotku malé holčičky a ptal se, kdo to je, musela jsem prozradit jedno tajemství. Držel prst na fotce a divil se: „A proč o ní nic nevím?“ Chvíli jsem mlčela. Pak jsem tiše odpověděla: „To byla tvoje teta Eva. Moje starší dcera.“ Jeho maminka Helena jen překvapeně zvedla oči. O Evě nikdy neslyšela. Zmizela i s penězi Eva byla odjakživa nespoutaná. V se

Život, který jsem budovala přes čtyřicet let, je teď v troskách. Za tuhle prohru si ale mohu sama. To já udělala chybu a pak o ní ještě řekla bratrovi. Ten zařídil zbytek zkázy... Když jsme byli malí, s bratrem Jiřím jsme drželi při sobě za všech okolností. Byl o tři roky starší a odjakživa měl pocit, že mě musí chránit. Vozil mi z města bonbóny, zastával se mě před kluky ze školy a pokaždé stá