Vnuci mi říkají, že bych měla napsat, co se stalo za války. Ne proto, že to bylo tak jedinečné nebo zajímavé, ale proto, aby se na to nezapomnělo. Před válkou jsme bydleli v malém domku. Tatínek František pracoval jako strojník v továrně, maminka Marie šila a starala se o nás tři děti, mě, staršího bratra Honzu a mladší sestřičku Věrušku. Měli jsme zahrádku, slepice a psa. Vzpomínám si na neděl

Když se mě někdo zeptá, jaký mám vztah se svou jedinou dcerou, diplomaticky odpovídám, že hezký. Ale to není až tak pravda. Mnozí si představují, že dcera je pro mámu ta nejbližší přítelkyně, se kterou pije kávu a probírá život. Jenže v případě mém a mé dcery je to trochu nebo spíš hodně jiné. Obě dvě jsme stejné Simoně je pětatřicet. Je to úspěšná, moderní žena, manažerka, která má všech

Zažila jsem toho už hodně, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi někdo bude chtít v mém věku ukrást manžela přímo před nosem. Myslíte si, že po šedesátce už máte lidskou povahu docela přečtenou a žárlivé scény můžete s klidem přenechat mladším ročníkům. Já si to myslela také. Po čtyřiceti letech manželství mě ani ve snu nenapadlo, že bych ještě někdy mohla žárlit na jinou ženskou. Pak se ale do domu

Nebyla to jen moje sestra, já zároveň fungovala i jako její máma. Musela jsem, o rodiče jsme přišly brzy a já ji měla prostě ráda. Když mi bylo pětadvacet, zemřeli krátce po sobě naši rodiče a mně zůstala na krku patnáctiletá sestra Renata. Mohla jít bydlet k příbuzným, ale nedokázala jsem si představit, že bych ji po tom všem poslala pryč. Měla jsem ji moc ráda, jenže ona mě v té době zrovna m

Zamilovala jsem se do muže, který si dělá, co chce. Klidně na týdny zmizí, aby se zase vrátil a ve vztahu pokračoval, jako by se vůbec nic nestalo. Setkali jsme se na narozeninách mojí kamarádky Ivany, která si potrpí na velké oslavy. Bylo to prosté – lidé, kteří se neznali, se jednoduše představili. „Jmenuju se Patrik,“ řekl a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný, pohled přímý. Líbil se mi, byl

Samota v bytě byla ničivá. A tak jsem se na radu kamarádek přihlásila do kurzu. Když nic víc, aspoň se naučím španělsky, říkala jsem si. Rozvod sám o sobě byl pro mě těžký a bolestivý, ale ještě horší bylo to ticho, které poté doma nastalo. Takové to ticho, které někdy až křičí. Kamarádky mě proto nakonec přemluvily, abych začala něco dělat, nějak se bavit, a tak jsem se zapsala do kurzu španěl

Mámě a tátovi to společně klapalo. Byli jsme krásná rodina. Ani ve snu by mě nenapadlo, že táta není můj vlastní. Až jednou mi přišel záhadný dopis. Obdivovala jsem své rodiče, jak jim to spolu krásně fungovalo. V mých očích to byl dokonalý pár. Nikdy mě nenapadlo, že je něco špatně. Byla jsem celá po mamince, povahou i podobou. Už jsem byla zvyklá na řeči okolí k mému otci, které zněly asi

Táta jezdil na to místo často, jako bývalý námořník miloval moře a racky. Zejména toho jednoho. Jeho ochočený racek ho radostně vítal i po letech. Můj tatínek byl námořník. Jezdil do Německa, do Rostocku, a trávil každý rok mnoho měsíců na moři. Když pak přijel domů, do našeho malého města, byl rád, že je s rodinou. Po třech týdnech doma ale už zneklidněl a nejen naše město, ale celé Čechy mu b

Toužili jsme vyrazit do přírody, podcenili jsme ale počasí, hlavně kluzké a nevyzpytatelné cestičky ve skalách. Měli jsme tehdy víc štěstí než rozumu. Tu sobotu venku krápalo. S manželem jsme do termosky navařili čaj a vyrazili. Hned za městem déšť ustal a na obloze zazářilo sluníčko. Pocítila jsem příliv energie, ani jsem si nevšimla, že můj muž Pavel mé nadšení nesdílí. Jak mi řekl později, n

Tehdy jsme netušili, jaké nebezpečí se může na internetu skrývat. Naše Anička byla také příliš důvěřivá. Naletěla podlému spolužákovi. Na základní škole měla vnučka vyznamenání, a tak nebylo překvapující, když se dostala na gymnázium. Co se týče kluků, měla ale Anička problémy. Celé hodiny trávila u počítače. Byla vlk samotář, takový duch třídy, a ti přitahují šikanu… Jednoho večera jsem začala