Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vychovávala, protože její máma se na ni vykašlala. Nepadla mi do oka. Přesně to jsem si pomyslela, když můj syn Petr přivedl domů Dášu. Nedokázala jsem to vysvětlit. Byla milá, usměvavá a slušná, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě zneklidňovalo. Petr byl ovšem bezhlavě zamilovaný, a tak jsem si své obavy ne

Vždycky jsem měla respekt k pátku třináctého a tahle příhoda mi dokázala, že to bylo oprávněné. Pátek třináctého jsem nikdy neměla ráda. Manžel si ze mě kvůli tomu dělal legraci. Tvrdil, že žádné nešťastné dny neexistují a že člověk si vše namlouvá. Jenže já jsem ten den, kdy se v kalendáři zase objevila třináctka v kombinaci s pátkem, měla od rána zvláštní pocit. Musela jsem se vrátit domů

Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem žena s nohama pevně na zemi. Když mi letos neúprosně naskočila šedesátka, nepropadala jsem panice. Věk je přece jenom číslo. Mám dva skvělé dospělé syny, Tomáše a Jakuba, na které jsem právem pyšná. Oba mají spokojené rodiny, jsou pracovně zajištění a já si už několik let užívám roli babičky. Když se ženili, dala jsem si jedno předsevzetí: nikdy nebu

Zlou ženskou si většinou představíme jako někoho, kdo je primárně zákeřný a krutý. Ona byla ale milá a životem zkoušená chudinka. Existují lidé, kteří si dokážou získat důvěru téměř okamžitě. Působí křehce, bezbranně a člověk má pocit, že jim musí pomoci. Moje bývalá švagrová Klára byla přesně taková. Dlouho jsme ji považovali za oběť nepříznivého osudu. Teprve později jsme zjistili, že skutečn

Moje snacha Sabina mě vyvedla z představy, že budu mít pěkné stáří a milující rodinu. Po jejím působení nezůstalo nic jako dřív. Když si můj syn Tomáš přivedl domů Sabinu, měla jsem pocit, že si nemohl vybrat lépe. Byla milá, tichá, usměvavá a vždy ochotná pomoci. Nosila mi květiny, vařila mi čaj a oslovovala mě „maminko“. Po smrti manžela jsem byla ráda, že Tomáš našel někoho, kdo ho má rád a 

Na krku jsem měla šedesátku a byla jsem pořád sama. Bolelo mě to a přála jsem si, aby se to konečně změnilo. A tomu štěstí jsem se jala pomoct. Neviditelná. Přesně tak jsem si tehdy připadala. Prodavačky v obchodě si mě sotva všímaly, muži se za mnou už neotáčeli a mladší ženy kolem mě procházely, jako bych byla vzduch. Možná je to přirozené. Možná se jen nikdo nechce dívat na připomínku toho,

Strhla se obrovská průtrž mračen, tak jsem vzala nohy na ramena a běžela jsem se schovat do nejbližšího krámku. Spoléhat se na předpovědi počasí prostě nejde. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži už několikrát. Ale jednou mi to přineslo štěstí. Televizní rosnička slibovala, že bude jasný, až polojasný den a slabé přeháňky, že prý přijdou až navečer. Vzhledem k tomu, že bylo krásné slunečné

Žila jsem si svůj poklidný život a byla jsem spokojená. Až s příchodem nového souseda jsem zjistila, že mi chybí něčí blízkost. Byla jsem už několik let vdovou. Na svůj život jsem si nikterak nestěžovala. Měla jsem svoji zahrádku a milovaná vnoučata, a to mi ke štěstí stačilo. Nebo jsem si to alespoň myslela. Nic víc jsem už od života nečekala. Pak se ale objevil soused Tomáš a já jsem zjist

Léta vyprávěla o tom, jak se jednou podívá do Říma, aby si splnila svůj životní sen. Tu cestu jsem jí zprotivila. Pak jsem si tam jela sama s dcerou a chlubila se krásnými zážitky. S Marií jsme se znaly od střední školy. Já se tehdy přistěhovala. Naše domky byly ve stejné ulici, když jsme se provdaly, chodily jsme společně s dětmi na hřiště a vyprávěly si o našich snech. Byly jsme mladé a měly

Nemohl se smířit s tím, že přišel o svého páníčka i o domov. Nikde si nemohl zvyknout. Až do vsi přijela rodina s malým chlapcem... Pan Kudrna byl už starý pán, stále ale jezdil na brigádu do své staré práce, kam chodíval celý život. Teď už tam ale jen seděl na vrátnici. Tak si ho vážili, že mu ten přivýdělek, když odcházel do důchodu, sami nabídli. Pan Kudrna na tom nebyl zdravotně dobře. Měl