Byla jsem přesvědčená, že je stále čas. Na návštěvu, telefonát, na obyčejné „mám tě ráda“. Není to tak. Když mi bylo třicet, připadalo mi, že mám před sebou celý život. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že až se trochu uklidní práce, začnu víc myslet na rodinu. V padesáti jsem plánovala, že konečně zpomalím. Dnes je mi 68 let a v zásuvce schovávám malý notýsek, který patřil mojí mamince. Na jeho pos

Byli jsme s manželem už oba v důchodu a celý den jsme se jen hádali. Při jednom sporu nás napadlo, že bude lepší, když půjdeme od sebe. Když jsme s Petrem oznámili dětem, že se budeme rozvádět, nejdřív si myslely, že si děláme legraci. Byli jsme spolu čtyřicet let a nikdy kolem nás nebyly žádné skandály. Netýkaly se nás nevěry, alkohol ani domácí násilí. Jen jsme si začali strašlivě lézt na ner

Máma a tety nade mnou naříkaly, myslely si, že se už nevdám. Ale osud za mnou poslal to auto, které mě sledovalo. Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný jarní den, nezvykle slunečno. Šlapala jsem po úzké asfaltce, koukala na pomalu se probouzející krajinu a cítila radost ze života, když se za mnou objevil

Barny byl přátelský, neublížil by ani mouše. Jakmile ale začal kňučet a zběsile štěkat, věděli jsme, že se do naší malé vesnice blíží neštěstí. S manželem jsme se před pár lety přestěhovali z rušného velkoměsta do malé vesničky v oblasti Jeseníků. Oba už jsme měli svoje roky a jediné, po čem jsme toužili, byl klid. Vždycky bylo naším snem pořídit si někde v horách malou chalupu, kolem které by

Hráli jsme ping-pong na půdě chalupy. V jednu chvíli se mi zakutálel míček mezi krabice. Zvláštní bylo, že mi ho někdo hodil zpátky. Když mi bylo čtrnáct let, teta se strýcem pozvali naši rodinu k sobě na chalupu. Bylo to pohádkové místo. Velká dřevěná chalupa, kde se člověk cítil dobře. Dole v obýváku měli krb, u kterého byla radost sedět. V prvním patře se nacházely tři pokoje, v jednom z nic

Děda byl tak trochu posedlý tím, že rád předvídal budoucnost. Po jeho smrti jsem našla kalendář, který vyplnil svými vizemi. Smrt je součástí našich životů. Lehké to říct, horší je to zažít. Nedá se na to připravit, i když víme, že to přijde. Já si přesně toto uvědomila v době, kdy nám umíral děda. Nikdy na něj nezapomenu. Předal mi tolik užitečných rad do života, že mu budu vděčná po celý z

Autonehoda upoutala mého muže na delší dobu na lůžko. Docházely peníze, dům chátral. Netušila jsem, co si s tím vším počnu. David byl vymodlené dítě. Toužila jsem po velké a šťastné rodině, ale delší dobu to vypadalo, že mi zůstane jen prázdná náruč. Naštěstí se mi vydařilo manželství, můj muž byl téměř anděl, s jeho podporou jsem přestála roky marného čekání na miminko. Vypadalo to beznadějně,

Staří si stěžují na mladé, co svět světem stojí. Sama však takový škarohlíd nejsem, dobře vím, že mnozí mladí lidé jsou báječní. Mnozí lidé tvrdí, že je dnešní mládež bezohledná, zahleděná jen do sebe a do svých mobilních telefonů, že jim jde jen o peníze a výhody. Mám jinou zkušenost a ráda bych se mladých lidí zastala. Mám báječnou vnučku, napřesrok bude maturovat. Rozhodně není taková, že

Mé vztahy se bortily jako domečky z karet. Už jsem si myslela, že zůstanu navždycky sama a bez dětí. Karkářka mě uklidnila. Když jsem byla malá dívenka, poslouchala jsem s nadšením pohádky, jak princ vysvobodí krásnou princeznu a odveze si ji do svého království, kde budou spolu žít šťastně až do smrti. Takto naivní jsem byla i v době, kdy jsem končila studia na střední škole. Pořád jsem ček

Ta dávná pověst vypráví o podhradí jednoho z krušnohorských hradů. Pobíhal tam malý čuník, nosil štěstí. K babičce do Krušných hor jsme jezdily jako děti rády. Kromě toho, že jsme se na dvorku jejího domku se sestrou vyřádily, tak nám babička vyprávěla pohádky a pověsti o místech, která byla v okolí. Babičce jsme věřily všechno! I to, že pod pecí v kuchyni spí malý bazilišek, který jí ráno zapa