Prodavačka byla zoufalá a nemohla v prodejně se starožitnými věcmi vydržet. Byla velmi citlivá. Naštěstí jsme jí mohli pomoci a její duše pookřála. S dcerou máme společné hobby, a tím je procházet starožitnictví. Jednou jsme proto navštívily obchod se starožitným nábytkem v Praze. S nadšením jsme tu chodily, každou zaujalo něco jiného. Jak jsem tak upadla do zamyšlení, měla jsem náhle dojem, ja

Na třídní schůzku se rodiče většinou trošku bojí. Jen málokoho potká na této školní akci ohromné štěstí, tak jako se to přihodilo mně. Dcera mě poprosila, abych místo ní zašla na základní školu, kam chodil můj vnuk. Konaly se zrovna třídní schůzky a dcera neměla čas tam dorazit, a tak jsem ji zastoupila. Předem mě varovala, že je můj vnouček Matyáš kvítko z čertovy zahrádky, což jsem ostatně do

Na mou dceru neplatilo nic, díky ní jsem za dva roky zestárla o dvacet let. Byla jako z divokých vajec. Znala mě jenom, když něco potřebovala. Darina byla živel. Nebyla to vzorná holčička, někdy jsem měla pocit, že jsem porodila malého ďáblíka. Do všeho šla po hlavě. Nevím, po které černé ovci v rodině byla. Možná po strýčkovi z Ameriky, který utekl v patnácti z domova. Kdoví?! Moc jsem to v je

Náš Honzík si tu zlatou rybičku moc přál a já jsem neměla to srdce mu ji nekoupit. Chodili jsme k akváriu a prosili, ať nám vyplní přání. A ona nás nakonec vyslyšela. Doma jsme skvělá parta, všichni se máme rádi, vládne u nás pohoda, radost a veselá mysl. Jednou, když byl můj vnuk Honzík ještě malý, chodil do třetí třídy, jsme ale prožívali nepříjemné období. Já i můj muž jsme nastoupili do důc

Moje dětství bylo bezstarostné a moc krásné. Neznala jsem nenávist ani strach z lidí. To se změnilo s rodinou mého manžela. Moje dětství bylo skvělé, protože skvělí byli mí rodiče. Také mí dva starší bráchové tu byli vždy pro mě, mnoho mě na­učili. Tak jsem vyrůstala a žila v iluzi, že tak idylické bude jednou i moje manželství a moje rodina. Jenže člověk má nejspíš okusit i druhou stranu mince

Osud dokáže zasáhnout do života jako blesk. Na své tělo jsem se nemohla dva roky ani podívat, nakonec jsem ale našla radost z práce a ze života. Nejsem hysterka a nikdy neházím předem flintu do žita. Ani tehdy jsem nepropadla panice. Věřila jsem, že se jedná jen o neškodnou tukovou bouličku. Ani jsem to nechtěla rodině říkat, nakonec jsem to ale prozradila dceři. To ona z toho udělala tichou po

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli o tom někdy dokážu promluvit. Některé věci si člověk raději nechává pro sebe a nevrací se k nim. Některé vzpomínky už tolik nebolí, i když umí občas udeřit se stejnou silou jako dřív. Dnes je mi osmdesát, a přesto mě někdy zaplaví stejný smutek jako tehdy, když mi bylo dvanáct. Bylo jaro, slunce konečně hřálo, tráva se zelenala a ve vzduchu bylo cítit něco no

Jeho výraz mám před očima dodnes. Takový čistý, dětský, beze slov říkal: „Vezmete si mě k sobě?“ S manželem Petrem jsme dlouhé roky toužili po dítěti. Neúspěšně. Lékaři nám moc nadějí nedávali, a tak jsme začali uvažovat o adopci. Tušili jsme, že to nebude rychlé ani jednoduché, a nechtěli jsme nic odkládat, chtěli jsme být ještě dost mladí na to, abychom dítěti dali všechno, co potřebuje. Jenž

Zmizel jednoho letního rána. Vstal, nasnídal se, pohladil mě a odešel. Můj bratr. A návrat byl bolestivý. Nikdo mi nic nevysvětlil. Rodiče jen neurčitě řekli, že „potřeboval prostor a čas“. Čekala jsem týdny, pak měsíce a nakonec roky. Psala jsem mu dopisy, ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Doma se jeho jméno postupně přestalo vyslovovat, jako by ho chtěli vymazat. Já ale věděla, že někde je. Ž

Říká se, že velká láska překoná i smrt. Já jsem na vlastní kůži zažila, že to platí i v opačném případě. Otčímův duch mě začal pronásledovat. Můj otčím Kamil mě nikdy nepřijal za svou. Ať jsem se snažila jakkoli, všechna moje snaha a pokusy najít si k němu cestu, byly marné. Prostě mě neměl rád a to i přesto, že jsem mu nikdy nic neudělala. Choval se ke mně špatně Vždy mnou pohrdal a chov