Maminčino telefonní číslo jsem měla v mobilu šest let po její smrti. Věděla jsem, že už nikdy nezazvoní. Přesto jsem ho nedokázala vymazat. Kdykoli jsem procházela kontakty a narazila na její jméno, na chvíli jsem se zastavila. Bylo to hloupé, možná trochu dětinské, ale připadalo mi, že kdybych číslo smazala, udělala bych její odchod skutečnější. Maminka mi volávala skoro každý den. Někdy je

Se sourozenci jsme zažívali bezesné noci. Měli jsme společnou vidinu, ve které nás ještě žijící otec prosí o odpuštění. Stalo se to, když mi bylo dvanáct let. Společně se sourozenci jsme v noci zažívali podivný pocit. Ve stejném čase jsme byli paralyzovaní. Když se jednoho dne vidina proměnila v realitu, nemohla jsem tomu uvěřit. Náhlá nevolnost Poprvé jsem se vzbudila v noci s bolestí na

Myslela jsem si, že to je jen strašidelná báchorka. Žádné předměty přece nemohou být prokleté. Jak ale vysvětlit to, co se následně dělo? Stalo se to už hodně dávno. Byla jsem malá holka a hodně zvídavá. Neposlechla jsem tehdy zákaz mojí babičky Táni, které mě varovala před jedním křížem, o kterém kolovaly zvěsti, že je prokletý. Naivní zvídavost Moje dětská zvědavost byla zkrátka silnějš

Obyčejná procházka lesem se může lehce zvrtnout. S kamarádkou jsme se setkaly s duchem chlapce, který se tam ztratil před lety. Vždycky jsem o zbloudilých duších jen četla. Nikdy jsem si neuměla představit, jaké by to bylo, kdybych se s nějakou setkala. S kamarádkou Mirkou jsme se často vydávaly do lesa na procházky. Především kvůli mému hyperaktivnímu psovi Matymu. Když se dostatečně nevyběhal

Robert se v mém životě objevil ve chvíli, kdy už jsem ani nedoufala, že potkám toho pravého. Zdálo se, že je to chlap pro život, o kterém jsem dosud jen snila. Bylo mi už lehce přes čtyřicet, tři roky jsem s nikým nechodila a začínala jsem mít pocit, že mi život protéká mezi prsty. Z práce jsem chodila rovnou domů. Víkendy trávila úklidem, nákupy a občasným posezením s kamarádkou. Nic zásadn

Vnuci mi říkají, že bych měla napsat, co se stalo za války. Ne proto, že to bylo tak jedinečné nebo zajímavé, ale proto, aby se na to nezapomnělo. Před válkou jsme bydleli v malém domku. Tatínek František pracoval jako strojník v továrně, maminka Marie šila a starala se o nás tři děti, mě, staršího bratra Honzu a mladší sestřičku Věrušku. Měli jsme zahrádku, slepice a psa. Vzpomínám si na neděl

Když se mě někdo zeptá, jaký mám vztah se svou jedinou dcerou, diplomaticky odpovídám, že hezký. Ale to není až tak pravda. Mnozí si představují, že dcera je pro mámu ta nejbližší přítelkyně, se kterou pije kávu a probírá život. Jenže v případě mém a mé dcery je to trochu nebo spíš hodně jiné. Obě dvě jsme stejné Simoně je pětatřicet. Je to úspěšná, moderní žena, manažerka, která má všech

Zažila jsem toho už hodně, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi někdo bude chtít v mém věku ukrást manžela přímo před nosem. Myslíte si, že po šedesátce už máte lidskou povahu docela přečtenou a žárlivé scény můžete s klidem přenechat mladším ročníkům. Já si to myslela také. Po čtyřiceti letech manželství mě ani ve snu nenapadlo, že bych ještě někdy mohla žárlit na jinou ženskou. Pak se ale do domu

Nebyla to jen moje sestra, já zároveň fungovala i jako její máma. Musela jsem, o rodiče jsme přišly brzy a já ji měla prostě ráda. Když mi bylo pětadvacet, zemřeli krátce po sobě naši rodiče a mně zůstala na krku patnáctiletá sestra Renata. Mohla jít bydlet k příbuzným, ale nedokázala jsem si představit, že bych ji po tom všem poslala pryč. Měla jsem ji moc ráda, jenže ona mě v té době zrovna m

Zamilovala jsem se do muže, který si dělá, co chce. Klidně na týdny zmizí, aby se zase vrátil a ve vztahu pokračoval, jako by se vůbec nic nestalo. Setkali jsme se na narozeninách mojí kamarádky Ivany, která si potrpí na velké oslavy. Bylo to prosté – lidé, kteří se neznali, se jednoduše představili. „Jmenuju se Patrik,“ řekl a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný, pohled přímý. Líbil se mi, byl