Své vnoučky prý kazím. Smím je vidět jen pod dohledem jejich matky. Narušuji totiž jejich stravovací režim. Našla jsem ale způsob, jak jim dětství trochu osladit. Nesmějí si dát buchtu, protože je upečená z bílé mouky a uvnitř se skrývají zákeřná povidla. Nesmím jim dát pribináček, protože se po něm tloustne, kravské mléko zahleňuje a je jedovaté. Přitom vnoučata se mohou po takovém jídle utlouct

Poklidný dům, kde bydlíme s manželem 30 let, se stal během několika týdnů válečnou zónou. Lidé, kteří se nastěhovali, nám dělají ze života peklo. Do domu jsme se nastěhovali jako mladí manželé už dávno, vychovali v něm dvě děti a těšili se, že zde také dožijeme. Se sousedy jsme se dobře znali. Byli to samí skvělí lidé, s mnohými jsme se sblížili a brali je jako přátele. Vycházeli jsme dobře i s r

Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g

Slýchala jsem v dětství, že ženy v našem rodě uměly nejen léčit bylinkami, ale také zaříkávat a vyhánět zlo z domu. Myslela jsem si dlouho, že tuto schopnost nemám. Prapředci v mém rodě žili v té vesničce po staletí, já jsem se tam pouze narodila, a pak tam jezdila k babičce na prázdniny. Babička mi občas vyprávěla o předcích, dokonce tvrdila, že se o nich píše v místní kronice. Když jsem byla

Ztratily jsme se v mlze. Temná věž se nám stala útočištěm i pastí. Zachránili nás kejklíři, nebo snad duchové? Z kdysi velkého a významného hradu zůstala jen věž, která se navíc skrývala v lese. Zříceninu našel jen člověk, který o něm věděl, protože k němu nevedla žádná cesta, jen pěšina, a ani ceduli jsme nikde s vnučkou Klárkou neviděly. Posléze, když jsme se vrátily domů, jsme ten kus histor

Je hrozné, když nemáte tušení, kdo je váš otec. Nikomu bych to nepřála. Jenomže pravda, jak už to tak bývá, nakonec vyjde najevo. Trápilo mě, že nemám ponětí, kdo je můj táta. Máma to neustále zlehčovala, tvrdila, že si přece vystačíme samy, my dvě šikovné holky, a že je natolik schopná, aby mi tátu dokázala nahradit. Bylo hezké, že se tolik snaží, že nefňuká a zkouší být statečná, ale to, co ř

Manžel ležel v kómatu v nemocnici, jeho věrný kocour se ale dál choval, jako by byl pán doma. Znal dokonce den, kdy se páníček vrátí. Byl to blesk z čistého nebe. Ve tři ráno můj manžel náhle zkolaboval a rovnou upadl do kómatu. Všichni jsme si připadali jako v děsivém snu. Záchranka ho s hlasitým houkáním vezla do nemocnice a my si přáli jediné, aby se brzy probudil a vrátil se živý a zdravý d

Dlouho jsem nemohla pochopit, proč neteře chodí do zvláštní školy. Bála jsem se, že se jedná o nějakou dědičnou dispozici. Vina byla ale jinde. Sestřiny děti pobývaly často u nás na venkově. Snad proto, že ve městě, kde bydlely se svou matkou a otcem, nebylo tolik přírody. Bývaly často nemocné, pořád nějaké chřipky, angíny a nepříjemné rýmy. Tak jezdily za mnou do jižních Čech, kde je vzduch či

Jsme vysílení z našeho Martínka. Je to s ním o nervy. Doufali jsme, že ho změní sourozenec. Opak je ale pravdou. Teď je navíc ještě zlý a agresivní! Na vnoučata jsme se s manželem moc těšili. Říkali jsme si, že s nimi budeme trávit co nejvíce času, počítali jsme s tím, že je budeme často hlídat. Ve svých představách jsme viděli klidně vnoučky tři. To zvládneme! Když byl náš nejstarší vnouček

Přišla chvíle, kdy jsem si nemohla vybírat, musela jsem brát každou práci. A právě díky tomu jsem se zbavila mnoha svých strachů. V mládí jsem se měla dobře, nepoznala jsem chudobu. Mí rodiče byli bohatí, a já si pak vzala staršího inženýra, se kterým jsem si také žila na vysoké noze. Usnula jsem ale na vavřínech. Když mu bylo padesát a mně skoro čtyřicet, našel si mladší. A já? Mně v našem