Vždycky jsem si myslela, že když jste laskaví, vstřícní a držíte při rodině, vrátí se vám to. Právě lidé, kterým jsem důvěřovala nejvíc, mě zranili. Byla jsem prostřední ze tří dětí. Měla jsem staršího bratra Karla a mladší sestru Hanu. Společně jsme zažili mnoho, hezké i náročné chvíle, zvlášť když nás opustili rodiče. Po jejich smrti jsem to byla já, kdo se začal starat o dům, o všechno, co p

Moje babička mě učila sbírat bylinky a věřit na víly. Později jsem pochopila, že to byla opravdu kouzelná babička a rozuměla čarování. Babičky byt vypadal jako vystřižený z pohádky – staré dřevěné trámy, sušené bylinky visící od stropu. Nechyběla kočka, která nikdy nemňoukala, jen se tiše dívala – byl to pro mě vždycky bezpečný přístav. Babička byla v mnohém jiná. Nikam nespěchala, nemluvila zb

Někdy stačí v životě krátký okamžik a vše se převrátí naruby. Mně se to stalo před lety, když jsem nabourala do cizího auta. Jednoho podzimního odpoledne se mi nepříjemně změnil život. Došlo k tomu zhruba před osmi lety. Stačila jenom chvilička nepozornosti a všechno se ve zlé obrátilo. Autonehodě jsem zabránit nemohla Můj klidný a téměř bezstarostný život vzal zasvé. Za svoji roztržitost

S kamarádkami jsme kdysi zkoušely spojit své vnitřní síly. Věřila jsem, že dokážeme nemožné. A částečně jsem měla pravdu. Na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na kamarádky Lucku a Nikolu. Už si přesně nevybavuji, čí to byl nápad. Asi Nikoly – vždy se zajímala o všechno mezi nebem a zemí. Přála si ovládat telepatii nebo vlastnit šestý smysl. Mě a Lucku použila jako nástroj k tomu, aby to z

Toho mrzouta neměl ve vesnici nikdo rád. S kaž­dým se hádal, každého z něčeho obviňoval. Přitom byl jen zoufale sám. Jako já. Ten starý mrzutý dědek lezl na nervy celé vesnici. Jakživ ho nikdo neviděl v dobré náladě, pořád se vztekal, někoho z něčeho obviňoval, s někým se hádal. Sousedku nařkl, že mu hází svoje spadaná jablka na pozemek, v krámě řval, že ho ošidili o korunu padesát haléřů a že

Bylo mi skoro sedmnáct. S Otíkem ze sousedství jsme byli odjakživa kamarádi. Jednoho dne mi ale řekl, že mi musí něco říct. Myslela jsem si, že se to stane na svatého Martina. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout. Napsala jsem o tom i báseň, dodnes si vzpomínám, že se mi tam rýmovalo neděle a nesměle. Jako že přijde svatomartinská neděle a ty mi vyznáš lásku nesměle. Tu básničku jsem napsala

Létají do toho chrámu andělé, kteří plní přání? Modlila jsem se tam za uzdravení a zázrak se stal. Na cestě domů mě ozářilo světlo z nebe. Když jsem onemocněla rakovinou, můj zdravotní stav se rychle horšil. Bylo mi něco málo přes šedesát let, říkala jsem si, že je to ještě brzy, abych opustila rodinu a hlavně své milované vnoučky. Musím bojovat a věřit do poslední chvíle! A protože se zoufalí

Velmi si zakládala na svém psím aristokratovi a naším Ťapkou pohrdala. Tak jsem vzala spravedlnost do svých rukou. Riskovala jsem při tom ale opravdu hodně. Jsem holka z vesnice, neumím si představit, že bych žila ve městě. To můj bratr byl klidně ochotný se přestěhovat. Když si našel holku z města, odešel za ní. Chvíli bydleli ve městě, ale když se narodily jejich děti, museli se přestěhovat n

Když začne podzim, posedne mě věčný pocit hladu. Snědla bych, na co přijdu. Dříve jsem se nijak neomezovala, a skončilo to málem tragédií. V pubertě jsem to zvládala skvěle, hodně jsem sportovala a ty své váhové výkyvy snadno vyrovnávala. Nedělala jsem si s tím starosti, na podzim jsem prostě měla věčně hlad. Neustálá chuť k jídlu se mě držela až do Silvestra. Jenže tehdy jsem ještě ta nabraná

Všechno se na mě sesypalo. Bylo mi hrozně, dokonce jsem začala zapomínat. Nakonec se ale ukázalo, že mi navzdory věku není vlastně vůbec nic... Jako ryba bez vody jsem se cítila dva roky. Dostala jsem se do těžké krize. Možná tomu pomohla ta covidová pandemie, která v té době byla v plném proudu. Přišla jsem o kamaráda, který zemřel. Jedna moje spolužačka to nesla také těžce. I já jsem se na