Když jsem ji viděla poprvé po letech, poznala jsem ji hned. Ten krok, to držení těla, hlava vztyčená, jako by celý svět patřil jen jí. Zdena. Když vás někdo osloví v čekárně u ortopeda a tváří se, že jste jehodávná srdcovka, nedá se hned říct: „Ne, díky, znám tě až moc dobře“. Navíc kdo zná dlouhé chvíle v čekárnách, dá mi jistě za pravdu, že je člověk vděčný, když si tam může popovídat s kýmko

Prodávala jsem pánské obleky v malém butiku. Práce mě moc bavila. Jedna naplánovaná schůzka s novým zákazníkem dopadla nečekaně. Byl čtvrtek po poledni, když přišel on. Vysoký, trochu nejistý, ale usměvavý. Měl objednaný termín na výběr svatebního obleku. Vzala jsem ho do oddělení s našimi nejkvalitnějšími obleky – vlněnými, jemnými na dotek, s precizně vypracovanými detaily. Jako první jsme zk

Byly jsme šťastný a spokojený pár, plánovali jsme svatbu. Partner mi ale jednou z cest přivezl podivný dárek, který málem zničil náš vztah. Nikdy bych nevěřila, že se může v kusu neživé hmoty, v kamíncích a koženém provázku, ukrývat taková energie, která se postará o neštěstí, nebo dokonce zkázu. To, co se mi ale stalo, mě přesvědčilo o tom, že takové nebezpečné předměty existují. Že do nich

Nikdy na ten sen nezapomenu. Spatřila jsem bledou tvář svého umírajícího táty a vzápětí do dveří vstoupil egyptský bůh smrti - Anubis. Rodiče provozovali kousek od Písku malou restauraci. V patře měli byt a já se tam nastěhovala v době, kdy jsem utekla od svého záletného muže i s naším malým dítětem. Bylo mi tenkrát osmadvacet. Na rozdíl od jiných nešťastných žen jsem ale měla kam jít. U rodičů

Normální člověk se sotva těší na konec prázdnin. Když mi bylo sedmnáct, loučila jsem se v té depresivní době s Tomášem a brečela jsem. Vzpomínám si, jak těžce jsem vždycky nesla, když končily prázdniny. A nejhorší ze všeho to bylo v době, kdy jsem se zamilovala do Tomáše. Bylo mi sedmnáct, jemu o rok víc. Byla jsem naivní, venkovská dívenka, on světem protřelý lufťák z velkého města. Umírala js

Moje rodina byla chudá a nikdo z ní neměl ani maturitu. Já ale toužila po lepším životě, což mi začali brzy závidět a házeli mi klacky pod nohy. Od dětství jsem snila o tom, že to v životě někam dotáhnu. Jakmile jsem ale vyslovila nějakou svou představu, setkala jsem se s hurónským smíchem nebo s posměšky. Říkali mi, že jsem naivní, budu makat na poli nebo v kravíně jako všichni z rodiny. Měla

S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva košíky plné hub. Většinu z nich jsme

Byla jsem tehdy matka samoživitelka a koukala, kde bych ušetřila. A tak jsem si nechala dobře poradit. Ta rada mě nakonec přišla draho. Po rozvodu jsem se odstěhovala na vesnici, kde bylo levnější bydlení, a děti vozila autem do školy ve městě, kam jsem chodila do práce. Když jsem se vzpamatovala z toho, že mě manžel opustil, musela jsem kvůli dětem fungovat. A hlavně myslet více na finance. Je

Přišla jsem se naposledy rozloučit s domem své babičky. Myslela jsem si, že je prázdný. Nebylo tomu ale tak. Krysy se připlížily a obklíčily mě. Zasáhnout musel náš pes! Tento příběh se stal před mnoha lety, když jsem byla ještě studentkou. Ocitla jsem se v situaci, která i mě, otrlé děvče z hor, vyděsila, a zároveň mi potvrdila starou pravdu, že pes je nejlepší přítel člověka, dokáže vycítit n

V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d