Roky jsem se styděla otevřeně přiznat, že jsem milovala dva muže celý život. Dnes už své tajemství skrývat nemusím! Sedím u kuchyňského stolu, stará lampa vrhá měkké světlo na vybledlý ubrus. Venku je ticho, jen vítr občas zašumí v korunách jabloní. Jsem už stará, život jsem si odžila, a přesto mám pocit, že některé věci jsem pochopila teprve teď. Možná je to věk, možná ta samota, která mě nutí

Se sousedem jsme se příliš neznali, paradoxně nás sblížilo, že jsem vyslechla jeho hádku se ženou. U sousedů se hádky občas ozývaly, ale tentokrát to bylo přespříliš. Soused řval, jako by ho na nože brali. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se schovala do stodoly. Odtud se dalo pootevřenými dvířky pohodlně koukat do vedlejší zahrady, kde soused hulákal na manželku, která seděla na houpačce a v mém v

Říká se, že by se člověk neměl hrabat v minulosti, spíš hledět dopředu. Jenže, znáte to, přijde chvíle, kdy vytáhnete krabici s fotkami a vzpomínáte. Mohli jsme spolu zestárnout. Tak jsem si to malovala, když jsem slavila osmnácté narozeniny. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a mám ho ráda dodnes. Vydrželo mi to celý život. Ale míjíme se a vždycky se míjet budeme. Přitom jsme se k sobě tak hodil

Nikdy jsem žádného ducha neviděla, jednou mi ale zemřeli během dvou měsíců tři nejbližší. Na Svátek zesnulých přišli, aby utěšili můj žal. Krásný a spokojený život jsem žila. To člověk snadno usne na vavřínech a od života nečeká žádný podraz. Samozřejmě každý člověk ví, že mu jednou odejdou rodiče, že možná zemře dříve partner a možná i sourozenci, s čím ale nepočítá nikdy – že mu zemře dítě, n

Od dětství jsem posedlá touhou žít v daleké zemi. Fascinují mě země Dálného východu. Může snad za to vzpomínka na minulý život? Od dětství jsem toužila podívat se do Japonska, nebo do Číny. Byl to můj velký sen. Mou nejoblíbenější knihou, kterou jsem přečetla už ve dvanácti letech jedním dechem, byly Příběhy z čínských tržišť a bazarů. Jako bych ty příběhy už znala, jako by mi je už někdo vyprá

Byla to naše svatební cesta. Těšili jsme se na romantiku v přírodě. Zlaté listí a modrá obloha. Babí léto ale vytáhlo své zuby a drápy. Když jsme se brali, byli jsme ještě studenti. Oba jsme vyrůstali ve městě, neměli jsme prarodiče, ke kterým bychom jezdili na prázdniny, tak jsme byli typickými městskými dítky. Příroda nám byla vzdálená. Občas jsme sice vzali batohy a vyrazili na výlet, bylo t

Proč ona byla tak úžasná, zatímco já vždycky hrála jen druhé housle? Musela jsem jí být nablízku, jen tak jsem jí mohla co nejvíce škodit. Potkaly jsme se po škole v mém prvním zaměstnání. V podstatě to bylo i její první zaměstnání, přišla do toho podniku o dva týdny dříve než já. Už od samého začátku nás okolí stavělo proti sobě. Vedoucí nám říkal, že si během naší zkušební doby vybere tu lepš

Když jsem se potkala s bývalým manželem na hřbitově u hrobu rodičů, málem bych ho nepoznala. Vypadal hrozně, najednou mi ho bylo tak líto... Pepík byl moje velká láska. Znali jsme se od školy, chodil o dva roky výš, a byl to školní krasavec. Točily se kolem něj snad všechny holky z naší vesnice. Měl ale jednu velkou vadu, byl strašný sukničkář! Už když jsme spolu chodili, se to projevovalo. Don

Ráda jsem si s muži pohrávala jako kočka s myší. Až jsem jednou narazila, ten chlap se mnou hrál stejnou hru. Už na začátku střední to všechno začalo. V podstatě mě k tomu přivedla spolužačka Ivana, která byla stejné kvítko jako já. Bydlely jsme spolu na intru ve městě, kde nás nikdo neznal, a nechaly se zlákat plakátem, na kterém stálo, že se bude konat na místním koupališti diskotéka. „Budeme

Táhlo mi už na třicátý rok, na svatbu jsem měla nejvyšší čas. Ale beru si toho správného muže? Najednou jsem si tím nebyla jistá... Přemýšlela jsem o svatbě a hrabala jsem listí. Myslela jsem na Edu a na Láďu. Edu jsem si měla brát, ale s hrůzou jsem si uvědomovala, že je mi sympatický i Láďa. Na zahradě se objevila babička s koláči a hrnkem čaje. Místo poděkování jsem vyhrkla: „Babi, jak po