Toho mrzouta neměl ve vesnici nikdo rád. S kaž­dým se hádal, každého z něčeho obviňoval. Přitom byl jen zoufale sám. Jako já. Ten starý mrzutý dědek lezl na nervy celé vesnici. Jakživ ho nikdo neviděl v dobré náladě, pořád se vztekal, někoho z něčeho obviňoval, s někým se hádal. Sousedku nařkl, že mu hází svoje spadaná jablka na pozemek, v krámě řval, že ho ošidili o korunu padesát haléřů a že

Bylo mi skoro sedmnáct. S Otíkem ze sousedství jsme byli odjakživa kamarádi. Jednoho dne mi ale řekl, že mi musí něco říct. Myslela jsem si, že se to stane na svatého Martina. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout. Napsala jsem o tom i báseň, dodnes si vzpomínám, že se mi tam rýmovalo neděle a nesměle. Jako že přijde svatomartinská neděle a ty mi vyznáš lásku nesměle. Tu básničku jsem napsala

Létají do toho chrámu andělé, kteří plní přání? Modlila jsem se tam za uzdravení a zázrak se stal. Na cestě domů mě ozářilo světlo z nebe. Když jsem onemocněla rakovinou, můj zdravotní stav se rychle horšil. Bylo mi něco málo přes šedesát let, říkala jsem si, že je to ještě brzy, abych opustila rodinu a hlavně své milované vnoučky. Musím bojovat a věřit do poslední chvíle! A protože se zoufalí

Velmi si zakládala na svém psím aristokratovi a naším Ťapkou pohrdala. Tak jsem vzala spravedlnost do svých rukou. Riskovala jsem při tom ale opravdu hodně. Jsem holka z vesnice, neumím si představit, že bych žila ve městě. To můj bratr byl klidně ochotný se přestěhovat. Když si našel holku z města, odešel za ní. Chvíli bydleli ve městě, ale když se narodily jejich děti, museli se přestěhovat n

Když začne podzim, posedne mě věčný pocit hladu. Snědla bych, na co přijdu. Dříve jsem se nijak neomezovala, a skončilo to málem tragédií. V pubertě jsem to zvládala skvěle, hodně jsem sportovala a ty své váhové výkyvy snadno vyrovnávala. Nedělala jsem si s tím starosti, na podzim jsem prostě měla věčně hlad. Neustálá chuť k jídlu se mě držela až do Silvestra. Jenže tehdy jsem ještě ta nabraná

Všechno se na mě sesypalo. Bylo mi hrozně, dokonce jsem začala zapomínat. Nakonec se ale ukázalo, že mi navzdory věku není vlastně vůbec nic... Jako ryba bez vody jsem se cítila dva roky. Dostala jsem se do těžké krize. Možná tomu pomohla ta covidová pandemie, která v té době byla v plném proudu. Přišla jsem o kamaráda, který zemřel. Jedna moje spolužačka to nesla také těžce. I já jsem se na

Jsem babičkou dvou vnoučat, do jejich výchovy prý ale nemám co mluvit. Dcera jim toleruje úplně všechno. Nemají vůbec žádnou disciplínu. Záleží mi na mých vnoučatech. Zejména proto, že mám jen dvě. Pouze od dcery Jitky, syn totiž žádné děti nemá, už mu bude padesát, odstěhoval se do zahraničí a k založení rodiny se nemá. Tak jsem se upnula na děti své dcery, starší Amálce je šestnáct, mladšímu

Žijeme s bratrem v malém domku na kraji vesnice, kde čas jakoby se zastavil. Dům je starý, patřil totiž už našim prarodičům. Dřevěné trámy, zahrádka s ovocnými stromy, kuchyň s kamny, na kterých pořád vařím. S Karlem, který je o tři roky mladší než já, jsme se sem nastěhovali po smrti rodičů. Já byla po těžkém rozvodu, kdy mě manžel v šedesáti opustil pro mladší, a bratr zůstal sám po smrti mil

Tehdy jsem si myslela, že je snacha pro našeho syna štěstí, ale teď? Teď vím, že to byla chyba. Ta proradná snacha mi svádí muže, a já to tak nenechám! Celý život jsem pracovala jako švadlena. Můj manžel Josef je o pět let starší, dnes už důchodce, který dříve dělal v továrně na nábytek. Máme spolu dva syny. Staršího Petra, který se odstěhoval do Prahy, a mladšího Tomáše, který zůstal blízko

Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její. Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma. Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, ved