Své děti jsme vedli k poctivosti. Nikdy jsme s nimi neměli problémy. Když se z mé vnučky stala zlodějka, byl to šok pro celou rodinu. Když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi křičet na celé kolo, že tomu nevěřím a nemůže to být pravda! Moje milovaná vnučka Ivanka byla ve škole nařčená, že krade. Ve třídě se ztrácely věci už delší dobu, byly to samé drobnosti, ale nakonec si na zloděje učitel pol

Měla jsem nemocnou páteř a lékař nám poradil, že skvělou terapií by byla jízda na koni. Jenže, kde ho vzít? A tak děda vymyslel řešení. Narodila jsem se v malém městečku na Vysočině. Byla jsem třetí dítě a dost jsem tím trpěla. Nejenže jsem měla pocit, že rodiče stále upřednostňují mé starší sourozence, ale hlavně jsem byla od narození nemocná. Takové neduživé dítě. Maminka na tom taky nebyla p

Do našeho kolektivu přišla nová posila. Byla neschopná, a ještě k tomu nafoukaná. Všichni nad ní zlomili hůl, mně jí ale začalo být líto. Když vstoupila Markéta do dveří, všem se zatajil dech. Už od pohledu bylo vidět, že to s ní nebude lehké. Nosánek měla nahoru, a jak dosedla k pracovnímu stolu, začala bubnovat dlouhými nehty do klávesnice. Pak si pustila z mobilu hudbu. Když ji kolegyně u

Na opuštěném místě jsme objevili kapličku. V dešti jsme se do ní uchýlili. Destička na zdi mě vyděsila. Děti ale byly čisté duše, proto jim bylo zřejmě dovádění odpuštěno. Ráda jezdím s vnuky na výlety. Můj syn i snacha mi natolik důvěřují, že se o své děti nestrachují, když si je na dva dny půjčím, abych je povozila po hradech a zámcích nebo vyrazila s nimi do přírody. To, co nás ale jednou po

Nemohla jsem z toho spát, jakmile jsem se ponořila do polospánku, zase jsem to slyšela. Dětský pláč. Bylo to k zešílení! Den se upachtěně dovlekl ke svému konci. Naprosto vyřízená, jako tomu bylo už několik týdnů, jsem padla do postele vedle svého muže. Dlouho jsem zírala do tmavé noci kolem mě. V dáli se ozýval štěkot psa, kterého cosi vyděsilo. Vše ostatní spalo – kromě mě. Měla jsem velmi šp

Ráda jsem sbírala různé kamínky. Jednou jsem ale našla mnohem víc, než obyčejný kámen. Věřila jsem, že mi přinese štěstí, a to se také stalo. Už od dětství jsem se věnovala zvláštnímu koníčku – sbírala jsem kameny. Z každé dovolené, výletu, nebo i procházky jsem si musela domů přinést malý suvenýr. Měla jsem jich plno, všechny byly, dalo by se říct, obyčejné. Až na jeden. Našla jsem ho zrovna v

Nikdy na ten sen nezapomenu, ani na ten tíživý pocit, který ve mně zanechal. Tušila jsem, že mi něco hrozí. Věštecké sny většinou nemívám, ale tentokráte jsem se vzbudila v noci zpocená hrůzou. Ten sen sám o sobě tak strašný nebyl, zanechal ale na mně velmi nepříjemný pocit strachu, stísněnosti a blízkého nebezpečí. A právě pocit ze snu je to nejdůležitější, čeho se máme podle psychologů držet.

Na nějaké zázraky jsem v životě nikdy nevěřila, do kostela nechodila. Ale život mě nakonec přece jenom přesvědčil, že se čas od času stávají i věci těžko uvěřitelné. Bylo mi skoro pětačtyřicet. V celém kraji nebyla živá duše, která by uvěřila, že se mi ještě podaří otěhotnět. Osobně jsem tomu rovněž nevěřila ani za mák. Bylo to vyloučeno už proto, že jsem po rozvodu žila sama. Za takových okoln

Babička plakala, máma byla zoufalá a táta si otevřel lahev, když jsem je seznámila s Romanem. Byl to výstředně oblečený hudebník. Měla jsem potíže s rodiči, kteří stále nějak nemohli uvěřit, že mému nápadníkovi buší pod drsnou skořápkou srdce hodného a laskavého člověka. Babička z něj málem dostala šok. Předtím mi pořád říkali: „Holka nešťastná, tak už si rychle najdi nějakou vážnou známost.

Každé ráno si dělám čaj do dvou šálků. Jeden piju, druhý zůstává nedotčený. Možná to zní zvláštně, ale nějak mi to pomáhá. Jde o rituál, který zůstal, i když člověk, pro kterého byl určen, už nechodí v mém bytě, po tomto světě. Já bydlím sama v malém domku na konci vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a pošťák se usmívá ještě dřív, než otevřu branku. Život tu běží pomalu, ale ne bez emocí. T