Historie naší rodiny je zamotaná. Přebrat bráchovi holku, to se přece nedělá. A když už se to náhodou stane, dopadá to všelijak. Máme divnou rodinnou historii, skoro by se dalo říct až praštěnou. Máma se ze všeho nejdřív zamilovala do strejdy Bohumila, což byl, ale to vím jen z fotografií, vysoký, štíhlý chlap, krasavec. Seznámili se na vesnické tancovačce. Chodili spolu nějaký čas, tancovačka

Je to hrozný pocit, když zjistíte, že vás už nikdo nepotřebuje, že jste zbyteční. Když mě ta úzkost přepadla, vstoupila mi do života bytost, která mi radost vrátila. Doufala jsem, že tuhle větu nikdy ne­uslyším: „Je mi líto, ale musíme snížit stavy.“ Šéfová se na mě dívala přes brýle a měla ten svůj bleděmodrý pohled hyeny nad mršinou. Sklonila jsem hlavu. Tohle jsem si nezasloužila. Manžel z m

Ta stará zřícenina nad řekou mě fascinovala. Ráda jsem chodila na procházky kolem lesa pod ní a cestičkou do kopce až na hrad. Bylo mi tehdy patnáct a bydlela jsem u svých rodičů v Klášterci nad Ohří nedaleko zámeckého parku. Při výletech jsem vídala zříceninu starého hradu Šumburk. Podle starých legend se v rozvalinách scházely čarodějnice z celého okolí a pořádaly v těchto místech své reje. R

Byla jsem zamilovaná a láska mi zaslepila oči. Neviděla jsem, jaký Marek ve skutečnosti je. Zachránilo mě znamení z onoho světa. Věřím, tomu, že ani po své smrti se o nás naši blízcí nepřestanou starat. Nadpřirozený zážitek, který se mi kdysi přihodil, totiž změnil směr mé životní cesty. Hlas zesnulého otce Byla jsem tehdy na rozcestí a nevěděla jsem, jak se mám rozhodnout. Jedna návštěva

Měla jsem krátce před maturitou a byla jsem nervózní. Sova v mém snu mi poradila, na jakou otázku se mám připravit. Ten sen se mi zdál ve škole před maturitou. Seděla jsem na břehu řeky, kam jsem chodívala s dědečkem na ryby. Seděla jsem tam sama, děda byl už po smrti, a mně se v tom snu po něm moc stýskalo. Houkání sovy Dívala jsem se, jak proudí voda pode mnou, a najednou jsem zaslechla

Když vaší vlastní rodině nestojíte za pozornost, může se objevit cizí duše, která vám rozzáří svět. Sedím na dřevěné lavici před domem. Pamatuje víc než já. Dřív byla nalakovaná světle zelenou barvou, dnes je už oloupaná, plná vrypů a prasklin. Přesto mi připadá krásná. Je mou každodenní společnicí, tak jako dřív bývala knihovna nebo rádio. Už nesedávám dlouho, záda mě bolí a prsty mi občas cuk

Každé úterý chodím do městského parku. Je tam kavárna. Tam jsme sedávaly s kamarádkou. Sedávám tam už sama. Vždy si srovnala šátek, kabelku, brýle. A měla pokaždé připravený nějaký drobný dárek. Kamínek, jablko, lístek se vzkazem. Říkala, že život je mozaika maličkostí a že každá věc má význam, pokud jí ho dáme. Já tehdy nevěřila, že je možné zapomenout na něco velkého. Teď vím, že se člověk mů

Neslyším, ale i ticho má zvláštní sílu. Poslouchám ho každý den, když si sednu ke stolu s hrnkem slabého čaje a dívám se z okna na dvorek. Vždycky jsem měla ráda rána. Ne kvůli východu slunce, ten jsem často zaspala, ale kvůli tomu klidu, který přichází dřív než první hluk ulice. Poslední dva roky je ticho jiné. Přestala jsem slyšet ptačí zpěv. Nejprve jsem si myslela, že ptáci uletěli. Pak jse

Naši rodinu poznamenala těžká nemoc i závislost. Kdybychom si nedokázali stát bok po boku, nevím, jak bychom ty zlé časy překonali. Naše rodina je velká a stmelená. Samozřejmě i u nás to občas zaskřípe. Jsme jako starý, dobře promazaný stroj, který pořád jede dál. Pospolitá rodina S manželem Josefem jsme se brali skoro před padesáti lety. Žijeme v malém městě na Vysočině, kde se všichni z

Chci se svěřit s něčím, co mě dlouho tíží. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o zradě, kterou mi provedla žena, má nejlepší přítelkyně. S Evou jsme se poznaly před třiceti lety v práci. Byly jsme účetní v jedné brněnské firmě, seděly jsme u jednoho stolu, smály se a sdílely vše, od rodinných starostí až po nejtajnější sny o lepším životě. Chtěli jsme podnikat Eva byla svobodná, bez dět