Svatební den mé sestřenice, na který jsem se tak těšila, byl jako zlý sen. Viděla jsem, co jsem určitě vidět nechtěla. Naše rodina je rozesetá po celé Evropě. Jedna moje sestra žije v Německu, druhá v Itálii. Dokonce i můj bratranec se přiženil do Norska. Jen já a má sestřenice Mirka jsme zůstaly v Čechách. Soudržná rodina V naší rodině je samozřejmostí, že když se někdo bere, jedná se ob

Nikdy by mě nenapadlo, že největší potvoru v životě si pustím k tělu sama. A ještě s úsměvem. Vůbec mě nenapadlo, že se mi tohle stane. Ta osoba mi vlezla do domu, do hlavy i do srdce a pak všechno vybrala, vycucala, a ještě mě obvinila, že jsem nevděčná. Ne, nepíšu o chlapovi. Ti vás většinou zradí úplně jednoduše. Začalo to nevinně Ale ženská? Ta si dá na čas. Znáte to, najednou se vám

Když jsem ji viděla poprvé po letech, poznala jsem ji hned. Ten krok, to držení těla, hlava vztyčená, jako by celý svět patřil jen jí. Zdena. Když vás někdo osloví v čekárně u ortopeda a tváří se, že jste jehodávná srdcovka, nedá se hned říct: „Ne, díky, znám tě až moc dobře“. Navíc kdo zná dlouhé chvíle v čekárnách, dá mi jistě za pravdu, že je člověk vděčný, když si tam může popovídat s kýmko

Prodávala jsem pánské obleky v malém butiku. Práce mě moc bavila. Jedna naplánovaná schůzka s novým zákazníkem dopadla nečekaně. Byl čtvrtek po poledni, když přišel on. Vysoký, trochu nejistý, ale usměvavý. Měl objednaný termín na výběr svatebního obleku. Vzala jsem ho do oddělení s našimi nejkvalitnějšími obleky – vlněnými, jemnými na dotek, s precizně vypracovanými detaily. Jako první jsme zk

Byly jsme šťastný a spokojený pár, plánovali jsme svatbu. Partner mi ale jednou z cest přivezl podivný dárek, který málem zničil náš vztah. Nikdy bych nevěřila, že se může v kusu neživé hmoty, v kamíncích a koženém provázku, ukrývat taková energie, která se postará o neštěstí, nebo dokonce zkázu. To, co se mi ale stalo, mě přesvědčilo o tom, že takové nebezpečné předměty existují. Že do nich

Nikdy na ten sen nezapomenu. Spatřila jsem bledou tvář svého umírajícího táty a vzápětí do dveří vstoupil egyptský bůh smrti - Anubis. Rodiče provozovali kousek od Písku malou restauraci. V patře měli byt a já se tam nastěhovala v době, kdy jsem utekla od svého záletného muže i s naším malým dítětem. Bylo mi tenkrát osmadvacet. Na rozdíl od jiných nešťastných žen jsem ale měla kam jít. U rodičů

Normální člověk se sotva těší na konec prázdnin. Když mi bylo sedmnáct, loučila jsem se v té depresivní době s Tomášem a brečela jsem. Vzpomínám si, jak těžce jsem vždycky nesla, když končily prázdniny. A nejhorší ze všeho to bylo v době, kdy jsem se zamilovala do Tomáše. Bylo mi sedmnáct, jemu o rok víc. Byla jsem naivní, venkovská dívenka, on světem protřelý lufťák z velkého města. Umírala js

Moje rodina byla chudá a nikdo z ní neměl ani maturitu. Já ale toužila po lepším životě, což mi začali brzy závidět a házeli mi klacky pod nohy. Od dětství jsem snila o tom, že to v životě někam dotáhnu. Jakmile jsem ale vyslovila nějakou svou představu, setkala jsem se s hurónským smíchem nebo s posměšky. Říkali mi, že jsem naivní, budu makat na poli nebo v kravíně jako všichni z rodiny. Měla

S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva košíky plné hub. Většinu z nich jsme

Byla jsem tehdy matka samoživitelka a koukala, kde bych ušetřila. A tak jsem si nechala dobře poradit. Ta rada mě nakonec přišla draho. Po rozvodu jsem se odstěhovala na vesnici, kde bylo levnější bydlení, a děti vozila autem do školy ve městě, kam jsem chodila do práce. Když jsem se vzpamatovala z toho, že mě manžel opustil, musela jsem kvůli dětem fungovat. A hlavně myslet více na finance. Je