Celý život jsem byla přesvědčená, že mé jediné dítě podědí jednou všechno, co mám. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. Už mi táhlo na pětasedmdesát, když jsem si začala říkat, že to se mnou jde rychle z kopce. Udržovala jsem se do té doby v dobré kondici, protože jsem žila celý život na vesnici v domku se zahrádkou a snažila se být stále fyzicky aktivní. Měla jsem velkou zahradu, malý

Sama se vyčlenila z kolektivu, nesnášela vejce a nechala se od ostatních slepic klovat. Stala se mou kamarádkou a já ji naučila spoustu báječných věcí. Když jsem byla malá, každé léto jsem jezdila k babičce na prázdniny. Babička měla spoustu zvířátek. Pejska Bročka, který hlídal, králíky na maso, slepičky na vajíčka. Jedna slepička byla výjimečná. Ostatní ji odháněly od jídla a klovaly ji. Bylo

Prožili jsme spolu celý život, vadilo mi na něm všechno. Teď jsem pět let sama, a můj Standa mi najednou chybí. Na hřbitov chodím denně. Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě musím dokázat. Na rozdíl od jiných žen jsem netoužila příliš po rodině a dětech. Standu jsem vlastně nikdy nemilovala. Byl to skvělý kamarád – a tak trochu můj sluha, který dělal, co mi na očích viděl. A j

Matka pro své dítě udělá mnoho. Svého syna jsem stále omlouvala, i když mi třeba bral peníze. Nakonec mě ale začal i bít. Naštěstí zasáhl soused. Už na základní škole začaly s Honzou potíže. Pral se, často ubližoval hlavně mladším a slabším dětem. Doufala jsem, že se to časem změní. Snila jsem o tom, jaký to bude jednou sportovec, inženýr nebo umělec. Trpělivě jsem ho hlásila do různých kroužků

Na zahradě nám rostl mohutný strom, nevěděli jsme, že se v jeho útrobách skrývá poselství. Náš kocour měl ale tušení... Byl to prastarý strom, který na naší zahradě zasadil můj prapradědeček. Říkalo se, že to udělal poté, co se mu narodil prvorozený syn, můj praděd Vilém. Strom si vysloužil časem v našem rodě značnou úctu. Za těch více jak dvě stě let zmohutněl, a jednou do něj dokonce udeři

Moře kámen vyplavilo mně před očima. Vnitřní hlas mi radil, abych ho vzala a poděkovala samotnému Poseidonovi. Kámen mi přinesl štěstí. Pamatuji si dobře na tu chvíli, kdy jsem stála na břehu moře a dívala se na vstávající slunce. Bylo ráno, poslední rybáři se vraceli se svými úlovky. Byl příliv a vlny dorážely na břeh víc než jindy. Jedna z vln mi vyvrhla přímo k nohám chuchvalec mořských ř

Vyčítala jsem si, že nejsme úplná rodina, že jsem svým zlatíčkům nedokázala udržet tátu. Kamarádky mě ujišťovaly, že za to přece nemohu. A našel se i ten, který to pochopil. Přes léto jsem prodávala v kiosku na koupališti. Děti, Monika a Daniela, si tu hrály, měla jsem o nich přehled, trávily zde vlastně prázdniny, když nepočítám neodmyslitelný letní tábor. Byla jsem čerstvě rozvedená s hodně b

Měla neuctivou přezdívku, sama si ji vykoledovala, chovala se nepřátelsky. Ve skutečnosti však nebyla zlá, jen osamělá a nešťastná. Celá vesnice jí přezdívala Štěkna. Bydlela úplně na konci vsi, vlastně vedle nás, jen s malým odstupem. Všichni se jí báli jako moru, byla věčně zamračená, pro ostré slovo nešla daleko, nasupená, jedovatá. Máma říkala, že je to prostě nešťastná ženská, které se nes

Maminčino telefonní číslo jsem měla v mobilu šest let po její smrti. Věděla jsem, že už nikdy nezazvoní. Přesto jsem ho nedokázala vymazat. Kdykoli jsem procházela kontakty a narazila na její jméno, na chvíli jsem se zastavila. Bylo to hloupé, možná trochu dětinské, ale připadalo mi, že kdybych číslo smazala, udělala bych její odchod skutečnější. Maminka mi volávala skoro každý den. Někdy je

Se sourozenci jsme zažívali bezesné noci. Měli jsme společnou vidinu, ve které nás ještě žijící otec prosí o odpuštění. Stalo se to, když mi bylo dvanáct let. Společně se sourozenci jsme v noci zažívali podivný pocit. Ve stejném čase jsme byli paralyzovaní. Když se jednoho dne vidina proměnila v realitu, nemohla jsem tomu uvěřit. Náhlá nevolnost Poprvé jsem se vzbudila v noci s bolestí na