Při uklízení jsem našla krabici od bonbonů plnou starých, zažloutlých fotografií. Neměla jsem ji otevírat, ale bohužel jsem to udělala. Všechno začalo nevinně – uklízením. Vánočním úklidem. Mívám předvánoční úkoly napsané v kalendáři, vždycky si vypíšu, co budu v ten který den smýčit. Na osudný čtvrtek připadlo uklízení obývacího pokoje. Když něco dělám, tak důkladně. Vyndám všechny věci ze zásuv

I když se naše Drahuše snaží sebevíc, podle zetě není nikdy nic dobře. Je to workoholik posedlý svou prací. A stejné nároky má i na dceru a své děti. Naše Drahuše je Rudolfova manželka 16 let. Mají dvě děti, třináctiletou Dominiku a osmiletého Davídka. Drahuše je velmi chytrá. Neoprašuje sice červený vysokoškolský diplom jako její muž, dokáže však všechno, co si usmyslí. Ráno vozí děti autem do n

Kuba byl můj nejmilovanější vnuk, o kterého jsem se hodně starala. Před třemi lety jsem si ho nastěhovala k sobě domů. Loni ale přišel o práci a chce, abych ho živila. Už tři roky žiji s vnukem ve společné domácnosti. Až dosud nebyl žádný problém, dobře jsme spolu vycházeli, byla jsem šťastná, že nemusím po smrti manžela opouštět byt, na který jsem byla zvyklá. Kubovi je dvaatřicet let a je bez

Své vnoučky prý kazím. Smím je vidět jen pod dohledem jejich matky. Narušuji totiž jejich stravovací režim. Našla jsem ale způsob, jak jim dětství trochu osladit. Nesmějí si dát buchtu, protože je upečená z bílé mouky a uvnitř se skrývají zákeřná povidla. Nesmím jim dát pribináček, protože se po něm tloustne, kravské mléko zahleňuje a je jedovaté. Přitom vnoučata se mohou po takovém jídle utlouct

Poklidný dům, kde bydlíme s manželem 30 let, se stal během několika týdnů válečnou zónou. Lidé, kteří se nastěhovali, nám dělají ze života peklo. Do domu jsme se nastěhovali jako mladí manželé už dávno, vychovali v něm dvě děti a těšili se, že zde také dožijeme. Se sousedy jsme se dobře znali. Byli to samí skvělí lidé, s mnohými jsme se sblížili a brali je jako přátele. Vycházeli jsme dobře i s r

Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g

Slýchala jsem v dětství, že ženy v našem rodě uměly nejen léčit bylinkami, ale také zaříkávat a vyhánět zlo z domu. Myslela jsem si dlouho, že tuto schopnost nemám. Prapředci v mém rodě žili v té vesničce po staletí, já jsem se tam pouze narodila, a pak tam jezdila k babičce na prázdniny. Babička mi občas vyprávěla o předcích, dokonce tvrdila, že se o nich píše v místní kronice. Když jsem byla

Ztratily jsme se v mlze. Temná věž se nám stala útočištěm i pastí. Zachránili nás kejklíři, nebo snad duchové? Z kdysi velkého a významného hradu zůstala jen věž, která se navíc skrývala v lese. Zříceninu našel jen člověk, který o něm věděl, protože k němu nevedla žádná cesta, jen pěšina, a ani ceduli jsme nikde s vnučkou Klárkou neviděly. Posléze, když jsme se vrátily domů, jsme ten kus histor

Je hrozné, když nemáte tušení, kdo je váš otec. Nikomu bych to nepřála. Jenomže pravda, jak už to tak bývá, nakonec vyjde najevo. Trápilo mě, že nemám ponětí, kdo je můj táta. Máma to neustále zlehčovala, tvrdila, že si přece vystačíme samy, my dvě šikovné holky, a že je natolik schopná, aby mi tátu dokázala nahradit. Bylo hezké, že se tolik snaží, že nefňuká a zkouší být statečná, ale to, co ř

Manžel ležel v kómatu v nemocnici, jeho věrný kocour se ale dál choval, jako by byl pán doma. Znal dokonce den, kdy se páníček vrátí. Byl to blesk z čistého nebe. Ve tři ráno můj manžel náhle zkolaboval a rovnou upadl do kómatu. Všichni jsme si připadali jako v děsivém snu. Záchranka ho s hlasitým houkáním vezla do nemocnice a my si přáli jediné, aby se brzy probudil a vrátil se živý a zdravý d