Asi každá máma sní o tom, jak jednou bude vdávat dceru. Já to plánovala jako velkou událost. Moje dcera ale měla zcela jinou vizi a já jí za to byla nakonec vděčná. Když se naše nejstarší dcera Klára rozhodla vdát, bylo jí téměř třicet a já byla šťastná, že konečně našla toho pravého. Ihned jsem si představila, jak to bude probíhat. Viděla jsem kostel, nějakou drahou restauraci, ideálně v Praze

Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi

Manželství jsem už měla za sebou, děti byly dospělé a práci jsem měla jistou. Nemohlo mě nic překvapit. Pak přišla ale Hana. Poznaly jsme se v práci. Nastoupila jako nová účetní, mladší o dobrých patnáct let. Byla energická, rychlá, pořád se smála. Mně imponovalo, jak se nebojí říct svůj názor. Brzy jsme spolu začaly chodit na obědy. Vyprávěla mi o rozvodu, o tom, jak zůstala sama se synem a

Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes. Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk. Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi

Vdávala jsem se v osmnácti. Tak to bylo zvykem. Dívky, které v té době měly více než pětadvacet let, a zůstaly svobodné, byly považovány za staré panny. Tehdy to tak prostě bylo. Můj nastávající byl vysoký, modrooký a světlovlasý muž, který se líbil nejen mně, ale i všem mým kamarádkám. Byla to velká láska, která vyústila do manželského slibu. Jako novomanželé jsme začali bydlet u manželových r

Byla jsem dlouhá léta sama a myslela jsem si, že už to tak, jak se říká, doklepu. Ale přišel první máj, lásky čas, a všechno bylo jinak. V naší obci se první máj vždy svědomitě slaví. Nemyslím prvomájovým průvodem, ten se již celá desetiletí nepořádá, ale slavíme jej coby svátek lásky, radosti a tance. Scházíme se na návsi pod májí, zdobenou nahoře věncem a stuhami z krepového papíru. Nechybí t

Můj vyvolený nastupoval v dubnu na vojnu, čekaly nás dva roky odloučení. Věřila jsem, že to překonáme a po jeho návratu se vezmeme. Jak moc jsem ho milovala! Nastupoval na vojnu v dubnu, v jarním turnusu. Na nádraží hrála dechovka od podlahy, tváře muzikantů byly veselé a kontrastovaly se smutkem v očích branců, jejichž mámy a holky mávaly a brečely. Dva roky! Budeme spolu ještě za dva roky, pt

Zelenou barvu jsem odjakživa milovala. Dělala mi dobře na tělo, mysl i oči. Pak jsem ale náhle onemocněla. Byl za tím jiný odstín téže barvy. Celý život jsem inklinovala k zelené barvě. Milovala jsem ji, a kdykoli jsem si vybírala oblečení, většinou zvítězila tato barva. Nebo musela převažovat v kombinaci s jinou, která s ní ladila. Všude jsem četla, že lidé, kteří nosí hodně této barvy, jsou d

Keltské tradice dědeček uctíval, snad se cítil být jedním z nich. I nás učil některé magické rituály. Dlouho jsem ale nevěřila, že by mohly fungovat. Kamarádi mi mého dědečka záviděli. Byl to úžasný člověk. Miloval přírodu, stromy, zvířata a hlavně s ním byla náramná legrace. Měl dlouhé, šedé vlasy, plnovous a velké, zářivě modré oči. Vypadal prostě jako laskavý druid z doby starých Keltů. T

Svůj život jsem promarnila s nesprávným mužem. Teď si říkám, proč jsem ty změny neudělala dřív. Proč jsem byla tak dlouho naivní? Od života jsem toho nechtěla málo. Dokonale jsem si vysnila, jakého partnera chci, jaká bude moje domácnost, kolik budu mít dětí a co z nich jednou bude. Prostě jsem byla beznadějný snílek. A ze svých představ jsem nehodlala slevit. Což byla chyba. Jakmile nějaký muž