Nemůžu uvěřit, co jsme všechno s kamarádkou vyváděly, když nám bylo šestnáct. Bylo to spíš trapné než vtipné. Chtěly jsme, aby si nás všimli kluci. Hlavně tedy ten jeden. Je to už dávno. Bylo nám s kamarádkou Mirkou šestnáct let a neustále jsme na sebe chtěly za každou cenu upozorňovat, aby si nás každý všiml. Vyváděly jsme psí kusy, což vyvrcholilo, když se v chatové osadě, kam obě naše rodiny

V parku jsem kdysi uviděla zvláštní bytost. Později jsem si na ni vzpomněla, když bylo nejhůř. Vrátila jsem se na lavičku s prosbou a anděl nám pomohl. Stála jsem na jedné pražské ulici a čekala na kamarádku před obchodem. Nákup ji trval hrozně dlouho, tak jsem si sedla na lavičku do malého parčíku u zastávky a dívala se kolem sebe. Lidé spěchali všemi směry, nic zajímavého se nedělo. Tak jsem

Moje teta nebyla bohužel dobrý člověk, škodila, neměla manžela ani děti. Po její smrti jsme si rozdělili její majetek. Všechno jsme ale rychle prodali. Věci darované, bývají plné dobré energie a lásky. Jenže tak tomu nemusí být u dědictví, i když dědíte po příbuzné. Přesně to se stalo u mé tety Jozefky. Byla zlá, všichni se jí vyhýbali. Moje maminka, její sestra, to s ní neměla lehké. I když

Naše bábinka to téměř už vzdávala. Nic jí nebylo vhod, nic ji netěšilo, její neustálé nářky se nedaly poslouchat. Nakonec zasáhl osud. Moje matka prohlašovala, že už nemá žádnou radost ze života, že se jí chce jenom umřít. Děsilo mě to, bohužel to lekalo i mého syna neboli jejího vnuka. Pokaždé zbledl, když se babička takhle rouhala, bylo vidět, že trpí a není mu to vhod. Marně jsem přemýšlela,

Dlouho jsem si myslela, že člověk pozná, kdy je třeba pozdě něco změnit. Dnes vím, že to není pravda. Já to nestihla a přišla jsem o nohu. Seděla jsem na kraji postele a dívala se na prázdné místo pod kolenem. Ještě před několika týdny jsem měla obě nohy. Teď jsem se musela učit úplně obyčejné věci znovu. Jak se postavit, jak se přesunout na vozík nebo jak se osprchovat. A jak si připravit jídl

Některé věci člověk udělá proto, že je přesvědčený, že jiné řešení neexistuje. Dnes vím, že jsem měla volit jinak. Bylo mi dvaadvacet, když jsem se rozhodla, že svého syna nechám vychovat někým jiným. Nebyla jsem připravená být matkou. Jeho otec utekl ještě dřív, než se malý narodil, a já neměla peníze, práci ani vlastní bydlení. Rodiče mi tehdy řekli, že dítě nemůžu vychovávat sama. Tvrdili, ž

Byla jsem přesvědčená, že je stále čas. Na návštěvu, telefonát, na obyčejné „mám tě ráda“. Není to tak. Když mi bylo třicet, připadalo mi, že mám před sebou celý život. Ve čtyřiceti jsem si říkala, že až se trochu uklidní práce, začnu víc myslet na rodinu. V padesáti jsem plánovala, že konečně zpomalím. Dnes je mi 68 let a v zásuvce schovávám malý notýsek, který patřil mojí mamince. Na jeho pos

Byli jsme s manželem už oba v důchodu a celý den jsme se jen hádali. Při jednom sporu nás napadlo, že bude lepší, když půjdeme od sebe. Když jsme s Petrem oznámili dětem, že se budeme rozvádět, nejdřív si myslely, že si děláme legraci. Byli jsme spolu čtyřicet let a nikdy kolem nás nebyly žádné skandály. Netýkaly se nás nevěry, alkohol ani domácí násilí. Jen jsme si začali strašlivě lézt na ner

Máma a tety nade mnou naříkaly, myslely si, že se už nevdám. Ale osud za mnou poslal to auto, které mě sledovalo. Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný jarní den, nezvykle slunečno. Šlapala jsem po úzké asfaltce, koukala na pomalu se probouzející krajinu a cítila radost ze života, když se za mnou objevil

Barny byl přátelský, neublížil by ani mouše. Jakmile ale začal kňučet a zběsile štěkat, věděli jsme, že se do naší malé vesnice blíží neštěstí. S manželem jsme se před pár lety přestěhovali z rušného velkoměsta do malé vesničky v oblasti Jeseníků. Oba už jsme měli svoje roky a jediné, po čem jsme toužili, byl klid. Vždycky bylo naším snem pořídit si někde v horách malou chalupu, kolem které by