Chtěla jsem mít hezkou zahradu, ale snoubenci stačilo, že kolem domu něco roste. Setkání s vnímavým zahradníkem mi změnilo život. Můj snoubenec Robert se v našem vztahu vlastně o nic moc nezajímal. Věřil, že organizace svatby je čistě moje starost a že plánování zahrady je ztráta času. Pro mě ale byla ta prázdná plocha kolem našeho nového domu symbolem našeho vztahu – vyprahlá a bez života. „Ud

Když mi bylo asi deset let, zakoukala jsem se do hezkého kluka ze sousedství. Dospělí se nad dětskými láskami většinou usmívají, pro mě to však tehdy byla vážná věc. Zamilovala jsem se do stejně starého kluka, který bydlel v naší ulici. Vzpomínám si, jak jsem ho zasněně pozorovala skrze záclonu, když mašíroval po chodníku s merunou anebo šlapal po silnici na kole. Líbil se mi, měl hezké oči i m

Ten víkend jsme si chtěli s manželem užít. Byli jsme spolu krátce. Naše láska se ale nezdála třem ženám, které nás obklíčily. Zachránil nás myslivec. Náš pobyt v Krkonoších s manželem v době, kdy jsme se čerstvě vzali, předčil všechna očekávání. Ta vesnička, kde jsme se ubytovali, byla kouzelná. Horský hotel dýchal historií a lidským teplem. Majitelé byli milí. Náš pokoj byl jako babiččina ložn

Prodavačka byla zoufalá a nemohla v prodejně se starožitnými věcmi vydržet. Byla velmi citlivá. Naštěstí jsme jí mohli pomoci a její duše pookřála. S dcerou máme společné hobby, a tím je procházet starožitnictví. Jednou jsme proto navštívily obchod se starožitným nábytkem v Praze. S nadšením jsme tu chodily, každou zaujalo něco jiného. Jak jsem tak upadla do zamyšlení, měla jsem náhle dojem, ja

Na třídní schůzku se rodiče většinou trošku bojí. Jen málokoho potká na této školní akci ohromné štěstí, tak jako se to přihodilo mně. Dcera mě poprosila, abych místo ní zašla na základní školu, kam chodil můj vnuk. Konaly se zrovna třídní schůzky a dcera neměla čas tam dorazit, a tak jsem ji zastoupila. Předem mě varovala, že je můj vnouček Matyáš kvítko z čertovy zahrádky, což jsem ostatně do

Na mou dceru neplatilo nic, díky ní jsem za dva roky zestárla o dvacet let. Byla jako z divokých vajec. Znala mě jenom, když něco potřebovala. Darina byla živel. Nebyla to vzorná holčička, někdy jsem měla pocit, že jsem porodila malého ďáblíka. Do všeho šla po hlavě. Nevím, po které černé ovci v rodině byla. Možná po strýčkovi z Ameriky, který utekl v patnácti z domova. Kdoví?! Moc jsem to v je

Náš Honzík si tu zlatou rybičku moc přál a já jsem neměla to srdce mu ji nekoupit. Chodili jsme k akváriu a prosili, ať nám vyplní přání. A ona nás nakonec vyslyšela. Doma jsme skvělá parta, všichni se máme rádi, vládne u nás pohoda, radost a veselá mysl. Jednou, když byl můj vnuk Honzík ještě malý, chodil do třetí třídy, jsme ale prožívali nepříjemné období. Já i můj muž jsme nastoupili do důc

Moje dětství bylo bezstarostné a moc krásné. Neznala jsem nenávist ani strach z lidí. To se změnilo s rodinou mého manžela. Moje dětství bylo skvělé, protože skvělí byli mí rodiče. Také mí dva starší bráchové tu byli vždy pro mě, mnoho mě na­učili. Tak jsem vyrůstala a žila v iluzi, že tak idylické bude jednou i moje manželství a moje rodina. Jenže člověk má nejspíš okusit i druhou stranu mince

Osud dokáže zasáhnout do života jako blesk. Na své tělo jsem se nemohla dva roky ani podívat, nakonec jsem ale našla radost z práce a ze života. Nejsem hysterka a nikdy neházím předem flintu do žita. Ani tehdy jsem nepropadla panice. Věřila jsem, že se jedná jen o neškodnou tukovou bouličku. Ani jsem to nechtěla rodině říkat, nakonec jsem to ale prozradila dceři. To ona z toho udělala tichou po

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli o tom někdy dokážu promluvit. Některé věci si člověk raději nechává pro sebe a nevrací se k nim. Některé vzpomínky už tolik nebolí, i když umí občas udeřit se stejnou silou jako dřív. Dnes je mi osmdesát, a přesto mě někdy zaplaví stejný smutek jako tehdy, když mi bylo dvanáct. Bylo jaro, slunce konečně hřálo, tráva se zelenala a ve vzduchu bylo cítit něco no