Dlouhou dobu jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla. Měla jsem strach z toho, co bych v něm mohla spatřit. Proč k té proměně došlo? Po léčbě rakoviny jsem samu sebe sotva poznávala. Je to už pět let, co mi lékaři oznámili diagnózu: rakovinu prsu. Do té doby mi život konečně připadal klidný. Měla jsem práci, kolem sebe blízké lidi, rodinu. Děti už byly dospělé a s manželem jsme si začali užívat

Kdysi jsem měla pocit, že mám všechno. Domov plný smíchu, přátele, kteří přicházeli bez ohlášení. Jenže pak jsem o vše přišla. Přišel rozvod. Náhlý konec něčeho, co jsem považovala za jistotu. Najednou jsem stála sama v bytě, který byl příliš prázdný. Dluhy, které rostly Zpočátku jsem si říkala, že to zvládnu. Vždycky jsem přece byla silná. Jenže ta síla se začala vytrácet spolu s penězi.

Sedávám na oprýskané lavičce před domem. Pamatuje víc příběhů než já sama. Cítím smutek, jak je vše pryč. Dřív měla jemně modrý nátěr, dnes je barva dávno sloupaná a dřevo je poznamenané časem i počasím. Přesto v ní nacházím zvláštní krásu. Stala se mou každodenní společností, podobně jako kdysi rádio nebo knihy, které mi vyplňovaly ticho. Už tam ale nevydržím sedět dlouho. Záda protestují a ru

Se sestrou jsme si pořídily roubenku. Těšily jsme se na klidné stáří. To se ale nekoná. V noci slyšíme zvonek, který roubenka nemá. Sestra Ludmila a já jsme zůstaly na stáří osamocené. Máme za sebou nepovedená manželství. Ani jedna z nás nemá děti, ke kterým by upnula svůj život. A tak hodně času trávíme společně. Když přišla sestra s nápadem, abychom si napůl koupily nějakou chatrč, nadšeně js

V životě jsou momenty, které si neumíme ani představit. Tak jako se to stalo mně, když jsem se jala být nablízku své kamarádce v těžkých chvílích. Věru jsem poznala už v první třídě na základce a okamžitě jsme si padly do oka. Byla to zrzavá holčička s pihami a s úsměvem od ucha k uchu, která měla neskutečné kouzlo osobnosti. Nerozlučné kamarádky Už tehdy jsem věděla, že tohle bude moje k

Jako malá jsem s rodiči chodila na houby. Jednou jsem zažila něco hrozivého. Zabloudila jsem a narazila na děsivé černé zvíře. Dodnes si nejsem jistá, čemu jsem vlastně čelila. Jako malá jsem sbírání hub milovala. Rozprchnout se po lese a běhat sem a tam. Našim jsem dělala ocásek a kradla jim houby pod rukama. Mám na to jen ty nejlepší vzpomínky. Rozdělili jsme se Jednou jsme byli na houb

Provdala jsem se za mladíčka, kterého jsem málo znala. Jeho otec pil a záhy jsem pochopila, že se alkoholismus dost často dědí. Vdávala jsem se, protože jsem musela, tehdy, za našich mladých let, to byl bohužel častý jev. Zpravidla se vzali dva mladí, nezralí, nezkušení lidé, kteří by správně měli ještě dlouho manželství raději odkládat. Jenomže děcko bylo na cestě, a tak se letělo na radnici.

Byl to nádherný strom plný bílých kulatých květů. Kdo z něho ale trhal bez dovolení, skončil tragicky. Po válce se u většiny rodin hodně změnilo, ta naše pocházela ze středních Čech, konkrétně z malé vesnice poblíž Říčan. Babička s manželem se přistěhovala do Sudet v rámci osidlování pohraničí. Do malé vesničky na Chomutovsku. K pěknému domku na kraji vesnice patřila velká zahrada, malé polí

Jsem přesvědčena, že existují andělé. Většinou dobří. Ale také kdesi v polosvětě existují bytosti, které nás provázejí, když odcházíme. Pověry byly pro nás zdrojem veselí. Jako malé děti jsme jim věřily, ale pak nám bylo vysvětleno, že to jsou bláhové výmysly. Moje babička byla ale vyhlášenou bylinkářkou, která znala mnohé rady, jak si poradit s nemocí i s duchy. Za nejlepšího věštce smrti pova

S manželem jsem si připadala jako na vojně. Od rána do večera jen dával rozkazy. Rozvod byl nejlepším krokem mého života. Mnohokrát jsem přemýšlela o kamarádovi manžela Jirkovi. Vídali jsme se celá desetiletí, navštěvovali jsme se, jezdili jsme spolu na dovolenou, to už měl Jirka rodinu, manželku a dva syny, a my jsme měli také syna. Ač se Jirka a můj muž od dětství kamarádili, byl každý jiný.