Kdysi jsem se byla podívat na rituál pálení čarodějnic. Měla jsem vidiny, že mě chce někdo odtáhnout na hranici a upálit. Pálení čarodějnic není můj oblíbený rituál. Postava hořící ženy na hranici mi připadá násilná. Význam tohoto večera vždycky šel mimo mě a nikdy jsem se podobného obřadu neúčastnila. S přáteli jsme si maximálně opekli špekáčky a zazpívali si. Pak mě ale někdo pozval na čarodk

Měl to být klidný dům, kde prožijeme stáří. Místo toho budil hrůzu! Ze zazděné místnosti se ozývaly tajemné hlasy! S manželem jsme si nikdy na nouzi stěžovat nemohli, ale až po roce 1989 se nám začalo finančně opravdu dařit. Jarda, můj manžel, restituoval nějaké nemovitosti a pozemky. Začal podnikat, a ačkoliv mým snem bylo žít na vesnici, kvůli jeho firmě jsme zůstávali dál ve městě. Přáli

Už pár let jsem žila sama. Dřív jsem vše doma zvládala levou zadní, i drobné opravy, ale s věkem mi šlo vše čím dál hůř. Potřebovala jsem pomoc. Hodinový manžel, práce všeho druhu! Tento plakátek na stromě před naším krámkem mě uhodil do očí. „To by mohlo být řešení,“ řekla jsem si v duchu. Byt se mi totiž v poslední době sypal pod rukama. Já o svoji zručnost, a především sílu přišla a žádný mu

Hezká a oblíbená, úspěšná a sebevědomá. Moje švagrová! Na všech rodinných setkáních i oslavách mě ztrapňovala. Dokonce i v práci. A potom dokonce i v zaměstnání, kde se stala k mému zděšení i mojí kolegyní. Když k nám nastoupila, tvářila se jako neviňátko. Všem byla zprvu velmi sympatická. Kolegyně, co seděla hned vedle mě, se divila. „Prosím tě, to je ona, co na tebe není hodná? A nepřehání

Jako kadeřnice jsem vyslechla nespočet životních osudů. Vlastně i můj život vypráví příběh, který si stále žije svým životem. A patřím mezi ty šťastné, které jím provází poctivá dávka lásky. Cesta k ní nebyla ale vůbec jednoduchá a nalézt tu pravou mi pomohla až má práce. Všechno začalo jedno květnové odpoledne, kdy se v našem kadeřnictví objevil neznámý muž. Potřeboval ostříhat Byl to el

S Rudolfem jsme chodili osm let. O svatbě nepadlo ani slovo. Došla jsem k názoru, že si mě nikdy nevezme. Připochodovaly za mnou jako trestní komando. Babička, máma, sestra. Tvářily se přísně. „Proboha, co se děje?“ zeptala jsem se. Sestra odsekla: „Chceme ti promluvit do duše.“ A jéje! Bylo mi jasné, že se ta věc týká Rudolfa. „Je to kvůli Rudolfovi?“ broukla jsem. „A kvůli komu asi?“ zaúpěla

Tolik jsem toužila, aby mě můj vyvolený konečně požádal o ruku! Trpělivě, ale dlouho marně jsem čekala. Vypadalo to, že se snad nikdy nedočkám. Kdybych jen tehdy věděla... Dámy, nešlapte si po štěstí. Jednou jsem to udělala, od té doby se toho snažím vyvarovat. To bylo tak. Můj táta byl alkoholik, umřel už dávno na cirhózu jater. Mám za sebou nehezké dětství. Mámu to utrápilo, odešla na věčnost

Nikdy jsem neměla ráda sukničkáře, a zjištění, že k nim patří i můj syn, mě zneklidňovalo. Dal mi ale jasně najevo, že je to jen jeho věc. Dnes už je můj syn dávno šťastně ženatý, ale svého času dívky střídal, na můj vkus až příliš. Některé se mi zamlouvaly, některé méně. Moc se mi líbila Michaela, útlá usměvavá holčina. V duchu jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby s ní Láďa zůstal. Občas si

Hledala jsem vhodnou chaloupku, kde bychom trávili s rodinou volný čas. Žádná se mi nelíbila, dnes už vím proč, čekala jsem na tu pravou! Když jsem se provdala a narodily se nám postupně tři děti, říkala jsem si, jak by bylo krásné mít chaloupku se zahrádkou a potůčkem, který by protékal kolem. Měla jsem o ní naprosto přesnou představu, dokonce se mi o ní nejednou zdálo. S manželem a dětmi jsme

Nemohu to vysvětlit jinak, než že byli všude kolem a dělali mi jen naschvály. Využili každé mé nepozornosti, a řádili. Nezabíralo na ně nic! Kolegyně Maruška mě varovala, když jsem nastupovala do nové práce na její místo. Prý se v její kanceláři dějí divné věci, nikdo tomu nevěří, a ona nemá žádné důkazy. Proto podává výpověď. „Mám jen jedny nervy,“ dodala. Tvářila se přitom tak důležitě, že js