Byl to jeden z těch krásných listopadových dnů. Vylákal mě na procházku podzimně zbarveným lesem. Ta červená kolem mě málem pohltila! Slunce ještě krásně hřálo a lákalo ven, i když už bylo dávno po Dušičkách. Najednou byla modrá obloha, a zlaté paprsky poskakovaly po stromech, které se zbarvily dožluta a červena. Nemohla jsem odolat. Všechno mě to táhlo ven. Do lesa, který se rozprostíral za na

Když jsem na Svátek zesnulých zapálila na rodinném hrobě svíčku, oslovili mě pozůstalí od vedlejšího hrobu. Až později jsem si uvědomila, s kým jsem asi měla tu čest. Tatínek zemřel, když jsem byla ještě hodně malá. Pohřbili jej do rodinného hrobu v naší vísce. Nedaleko něho byl hrob rodičů mé maminky. Kdyby stály ty dva hroby vedle sebe, určitě by se z nich stala rodinná hrobka, ale mezi nimi

Naši lásku čekaly komplikace. Tehdy mladí kluci chodili na dva roky na vojnu a během té dlouhé doby se mohlo stát cokoli. V naší vesnici jsme si všichni viděli až do talíře, něco tady tajit, anebo dokonce utajit byl nadlidský výkon. Všechno se skoro vždycky rozneslo. To mi vadilo. Člověk neměl soukromí. V dospívání mi to vadilo moc. Když jsem se zamilovala do Franty, byla to jen moje a jeho věc

Byla jsem tajně zamilovaná do mladíka z naší ulice, ale netušila jsem, že si na něj dělá zálusk i sestřenka Naďa. A to byla žena-tornádo. Ty šaty jsem šila se smíšenými pocity. Šití mě bavilo, byl můj koníček od dětství a postupně jsem se v něm zdokonalovala. Tyhle plesové si na mně ale vyprosila sestřenice a řekla i proč. Prý v nich chce konečně ulovit Petra. Přesně popsala, jak mají vypadat,

Moje přesvědčení, že dokážu vyjít s každým, dostalo vážnou trhlinu. S tou holkou jsem si nesedla. Musela jsem jí ukázat, kde jsou hranice. Každý mě zná jako hodnou holku, která každému pomůže. Ráda se na každého usmívám a klidně pozdravím první, jen když je pohoda. Vztahy byly vždycky pro mě mnohem důležitější než výplata. Zakládala jsem si na dobrém kolektivu. Na jednom místě jsem pracovala už

Těšila jsem se na to, až začnu učit. Ve škole však nevládla pohodová atmosféra, ale tvrdá disciplína. Málem jsem ztratila své ideály. Už jako malá jsem měla jasno, čím chci v životě být. Při zápisu do první třídy jsem se zhluboka nadechla a vyslovila hrdě: „Budu paní učitelka!“ Ta, která mě vítala a poté učila v první třídě, byla báječná. Všechny nás bavilo do školy chodit. Premiantka Hod

Nikdy bych nevěřila, že se může něco takového stát. V důchodu se stal z mého muže náhle vášnivý romantik a zábavný společník. V každém věku umí být život krásný, když ho prohřívá láska a přátelství. Vztahy jsou prostě nejdůležitější, na penězích nezáleží tolik, jako na tom mít někoho rád a mít se o koho opřít. Vztah prověří až čas, lidé se po dlouhých letech vzájemného soužití ukážou ve své sku

Přiznávám, že to byla hloupá sázka. Jenže za tím byl alkohol, a to člověk občas dělá hlouposti. Málem jsem tak zničila velkou lásku a štěstí. Pokud si dobře pamatuju na ten večer, začal tím, že jsem se pohádala s přítelem. Na tu oslavu jsem vyrazila patřičně rozparáděná a s cílem, že to pořádně rozjedu a užiju si, abych přebila ten svůj vztek a smutek. A tam mi přišel do rány páreček dvou hrdl

Z Pavlínčiny svatby jsem měla strach. Bylo jasné, že se tu ukáže můj bývalý manžel. Ale co když si s sebou přivede svou novou ženu? Dceřina svatba mi ne­udělala takovou radost, jakou by asi bývala měla. Přitom moje holčička byla šťastná a ženich fajn mladý muž. Cítila jsem se skoro provinile, že se málo raduji. Problém byl v tom, že se tam sejdu s bývalým mužem, který se znovu oženil. Jen jsem

Nikdy jsem žádného ducha neviděla, záviděla jsem těm, kteří takový zážitek měli. Pak mi zemřeli během roku dva nejbližší. Na Svátek zesnulých přišli, aby mě utěšili. Můj život byl poklidný. Vlastně jsem až do svých čtyřicátých narozenin nezažila žádnou vážnou ztrátu někoho, na kom bych byla citově hodně vázaná. Proto jsem neznala žal ze ztráty blízké osoby. Snažila jsem se chápat ty, kterým se