Tu zříceninu mám v paměti od dětství. Často kolem ní jezdím a vždycky si vzpomenu na ten zvláštní příběh. Viděla jsem snad hradní paní? Poblíž hradu Rabí měla chatu teta, maminky sestra, často jsme za ní jezdili na návštěvu. Bylo to oblíbené místo mého dětství. Teta měla dceru Líbu přibližně v mém věku, byly jsme skvělé kamarádky, a to nám zůstalo doteď. Samozřejmě jsme často vyráželi na výlety

Říkali mi – už to nepij! Měla jsem je poslechnout a nehrnout se do bláznivé sázky. Udělala jsem si pořádnou ostudu a také zničila přátelství. Znaly jsme se s Ivetou od první třídy, dokonce jsme několik let seděly spolu v jedné lavici. Když jsme se v devítce loučily a každá šla na jinou střední školu, tak jsme si slibovaly, že se budeme dál scházet. Celou střední školu jsme to dodržovaly, chodil

Bála jsem se, že si jednou zabouchnu dveře, ale že to bude za takových okolností a ještě si udělám ostudu po celém sídlišti, to by mě nenapadlo. Bydlím s manželem v jednom městečku na Vysočině a ve vedlejším vchodě našeho paneláku mám v bývalé kočárkárně svůj podnik. Opravuji zipy, přešívám obleky a někdy i něco ušiju. Jsem vyučená švadlena. K sobě jsem si před časem přibrala kamarádku Zuzanu,

Ani já, ani můj manžel jsme neměli sourozence. Tím spíš jsme toužili po velké rodině, po domě plném dětí. Osud nám ale kladl těžké překážky. Byla jsem jedináček a strádala jsem tím. Měla jsem sice všechno, ale parťáka na hraní ne. Záviděla jsem ostatním dětem, které měly bratříčka nebo sestřičku. A osud tomu chtěl, že jsem si našla takového přítele, který také vyrostl jako jedináček. Proto jsme

Rodiče se seznámili na střední škole, od té doby byli nerozluční. Jen jednou to zaskřípalo, všechno jsem vnímala a vyděsilo mě to. Naši se hádali. Bylo mi čtrnáct. Zakrývala jsem si uši. Mysleli si, že to do mého pokojíčku nedolehne, ale spletli se. Bylo to hrozně slyšet. Brečela jsem do polštáře. Jednou jsem mámě řekla, ať už toho proboha nechají, že se to nedá snést. Zbledla: „Ty to slyšíš? M

Ve stáří pykám za hříchy mládí. Bývala jsem nebezpečně hezká a zahrávala si s city svých nejbližších. A to se mi ve zlém vrátilo. Bývala jsem, jak se říká, pěkné číslo. Anebo kvítko z čertovy zahrádky. Které už bohužel dávno zvadlo. Na staré časy vzpomínám ráda, ale občas se mně mihne hlavou, že jsem možná trochu ubližovala. Někdy víc než trochu. Byla jsem nebezpečně krásná, dnes by tomu živá

To, co jsem prožívala, nebyl sen. Bylo to do­opravdy a odvíjelo se to jako v té pohádce O Popelce. Krásné šaty i střevíčky vyčaroval Ježíšek. Z okna našeho maličkého bytu v přízemí jsem sledovala, jak tančí sněhové vločky pod lampou, tají na římse anebo se schovávají v napůl zamrzlých loužích. Vánoce! Ani nedokážu vypovědět, jak moc jsem se na ně pokaždé těšila. Přitom dárky, které jsem dostáva

Ten kámen je legendární životabudič. Zejména starší lidé by jej měli nosit, umí údajně přinášet radost ze života a dodávat životní sílu. Říkala jsem si už jako mladá holka, proč moje babička tak lpí na špercích s červenými kameny. Na ruce nosila velký zlatý prsten s rudými kamínky a ve šperkovnici měla z takových kamínků i náhrdelník a náušnice. Byla přesvědčená, že jí ty rudé kameny dodávají s

Malé dítě má nejrůznější přání. Měla jsem různá, hodně bláznivá, zejména když jsem věřila na Mikuláše, ale to, co si přál náš malý vnuk, nikdo nečekal. Když jsem byla malá holčička, bydleli jsme s rodiči v malém městečku na jihu Moravy. Tady se tradice vždycky držely a byly krásné. Možná proto jsme dlouho já i moji sourozenci věřili nejen na Ježíška, ale také na čerta a Mikuláše. Měli jsme z ni

Je to hodný a veselý kluk. V cestě do Prahy za štěstím jsme mu nebránili, protože jsme ho dobře vychovali. Přesto nás ještě překvapil. Matyáš je můj nejstarší vnuk. Byl odjakživa hotové zlatíčko, ve škole se dobře učil, byl hodný a ochotný každému pomoct. Nebyl snad člověk, který by ho neměl rád. Když přišel krátce po maturitě s tím, že si našel práci v Praze, nebránili jsme mu. I když jsme měl