Domů     Odpustila jsem jí, aby odešla v klidu do nebe
Odpustila jsem jí, aby odešla v klidu do nebe
8 minut čtení

V kdysi pěkném, dnes zpustlém domě, na který si turisté ukazují a vrtí hlavou, jsem mohla s Tondou šťastně žít. Nebýt jeho matky.

U nás na horách je barák, tam byste žít nechtěli. Když se kolem procházejí turisté, nevěřícně kroutí hlavou a těžce vzdychají. Nemovitost, dá-li se tomu tak říkat, je situovaná pod úrovní silnice, a tak ji máte jako na dlani.

Autobus jezdí naštěstí jinudy, a kdyby ne, koukám na druhou stranu. Nechci ten barák ani vidět. Přední okno vytloukla vichřice, ve střeše zejí děsuplné díry, komín se naklání, brzy nejspíš spadne.

A venku, na pozemku, který kdysi býval udržovanou zahrádkou, v trávě trůní staré hrnce a pánve, v některých rostou netřesky, vlčí máky a bodláky. Jinde se válejí rezavé kuchyňské přístroje, ale i pánské záležitosti:

hory prastarých pneumatik, kusy smotaného rezavého drátu, motorky, které už se nikdy nepohnou z místa, autosedačky z minulého století, v nichž se pořádají bouřlivé krysí mejdany. Tam byste žít nechtěli. Ten barák mohl být můj.

Žádná výhra

„Ten člověk, co mu to patří, musí být šílenec,“ vrtí hlavou turistka neurčitého věku ve vínovém kašmírovém svetru a nažehlených světlých kalhotách, ukazuje při tom paraplíčkem ze značkového obchodu na tu zahradní spoušť.

Ale kdež, dámo, žádný šílenec. Docela normální Tonda z Pasek. Tak se tomu tady za mých mladých let říkalo. Paseky. „Tady už, mámo, nikdo nebydlí,“ soudí její korpulentní partner v mimořádně neslušivé rádiovce a slunečních brýlích. Ale to se mýlí.

Ač by tomu živá duše nevěřila, Tonda v tomhle brajglu skutečně bydlí, i se svou mámou. To ona za všechno může. Když zavřu oči, můžu se tam bez problémů vrátit – vklouznu do dob, kdy bylo Tondovi z Pasek sotva osmnáct, stejně jako mně.

Měli jsme se rádi jako nikdo široko daleko. Škoda že nás příběh nevešel do čítanek. Romeo a Julie z Pasek. Akorát že my jsme tu svoji zkázu na rozdíl od proslulých veronských milenců přežili, a to také nebyla žádná výhra.

Páni, to je on!

To byla láska! Leželi jsme pod strání, když se Tonda nejdřív přesvědčil, jestli jsme skutečně zahnali zdejší zmije, které se tu rády vyhřívaly, a snili o budoucnosti bez mráčku. „Bydlet budeme u nás,“ plánoval Tonda. „Domek máte pěknej,“ vydechla jsem.

„Zahrádku plnou kytek… ale co na to tvoje máma?“ Nikdo ji tu příliš neznal, přistěhovali se s Tondou, když umřel jeho děda, teprve před třemi lety. Jak jsem ho tu poprvé spatřila, srdce mi poskočilo a cosi ve mně zašeptalo: Páni, to je on!

Jeho máma se s nikým moc nebavila, byla taková svá, odtažitá. Sotva mi odpovídala na pozdrav, přitom musela vědět, nebo aspoň tušit, že s Tondou spolu chodíme. „Máma je hodná,“ mínil Tonda. „Jenom taková smutná. Nikdy tátovi nezapomněla, že utekl za jinou.

Zlobí se kvůli tomu nejmíň patnáct let. Myslím, že na něj celých těch patnáct let nepromluvila. Ale tebe si oblíbí, uvidíš.“ Jeho laskavý hlas mě uklidnil. Kdybych bývala věděla!

Všechno zničí

Měla černé rozcuchané vlasy a pichlavé oči zlé čarodějnice. Táhl z ní alkohol, přes noční košili si natáhla příšerný pokus o župan a koukala na mě jako Luciferova švagrová. „Měla ses obléknout, mami,“ koktal Tonda.

„Říkal jsem ti, že přijdeme.“ Zrovna jsem oslavila devatenácté narozeniny, přemluvil mě, abychom jeho mámě oznámili, že se budeme brát.

Chtěli jsme ve zdejším kostele, už jsme mluvili s farářem, oči se mu leskly dojetím, prý že z nás má radost a že budeme pěkný pár. Byla opilá. Nenabídla nám ani čaj, přitom Tonda ujišťoval, že chystá pohoštění. Potácela se po kuchyni a vykřikovala:

„Jsi jako ona! Jsi podobná té poběhlici! Vlasy jako pšenice před sklizní, oči jako len – takové jako ty všechno zničí! Táhni z mýho domu!“ Utekla jsem s pláčem. Tonda běžel za mnou, taky skoro brečel a moc se za matku omlouval.

Říkal, že je nemocná a nešťastná a kdovíco ještě. Běhal mi po zádech mráz a ještě i ve spaní jsem slyšela, jak huláká: „Táhni z mýho domu!“ Události dostaly rychlý spád.

Byl už stanovený termín svatby a moji zlatí rodiče slíbili, že když to nejde jinak, smíme, než si něco s Tondou najdeme, bydlet u nás, v mém pokoji. Bylo to od nich nevýslovně velkorysé, protože jsem měla ještě tři mladší sourozence. Naši byli zlatí.

Vzpomínám na ten den, kdy jsem si doma zkoušela svatební šaty. Máma plakala, všechny tři mladší sestry měly vykulené oči a o překot volaly:

„Teda Aničko, ty jsi tak krásná!“ V zrcadle jsem spatřila útlou světlovlasou vílu, ale když jsem se mimoděk podívala z okna, po obloze se valila šedivá mračna, blížila se bouřka, rychle se šeřilo, jedovatě žluté světlo ohlásilo první blesky.

Takové počasí věští zkázu, napadlo mě. Ve chvíli, kdy mi nejmladší sestra přikryla vlasy bílým závojíčkem, se ulicí pod okny prohnala s přízračným vytím sanita. Sestry vyběhly ven, máma vykoukla z okna a zavolala na sousedku, co že se to děje.

Ta věděla všechno: „Taková hrůza! Tondova máma si podřezala žíly!“

Dobří holubi

V den, kdy jsme se měli brát, seděl Tonda v nemocnici a čekal na verdikt doktorů. Řekli mu, že měla na kahánku, ale že to přežije. Doma se o ni pak staral jako o děcko, odmítala vstát z postele, jen ležela, musel ji krmit, převlékat, mýt.

A v neposlední řadě jí musel slíbit, že se neožení. „Nebo to udělám znovu,“ syčela na něj, „a věř mi, že se mi to povede.“ Přišel mi to říct se sklopenou hlavou.

Narychlo jsem naházela věci do kufru a utíkala z toho prokletého místa, i když ségry brečely a maminka prosila, ať zůstanu. Ale nakonec jsem se vrátila. Jak známo, dobří holubi se vracejí, ač jim to, stejně jako mně, někdy trvá desítky let.

Náš domek už byl v té době prázdný, sestry utekly do města, rodiče odešli na věčnost, tak jsem si řekla – aspoň bude doma někdo, kdo vyvětrá a utře prach. Tonda hrozně sešel. Skoro bych ho nepoznala. Zhubl, oblečení na něm viselo, zešedivěl.

Jeho dům zpustl tak, že jsem se pokřižovala, když jsem ho viděla. „Když jsi odešla, všechno mě přestalo zajímat,“ řekl. „Nežiju, jenom živořím. Máma umírá. Hučí do mě, že tě chce ještě vidět.“ Jako by do mě udeřil blesk!

„Tvoje máma všechno zničila,“ zašeptala jsem. „Proč bych s ní měla mluvit?“ Pokrčil rameny: „Říká, že to je její poslední přání.“

Vdala ses?

Tak jsem tedy po letech překročila práh domu. Stařena ležela v posteli a oči jí žhnuly horečkou. Vypadala jako smutné strašidýlko, jehož dny jsou sečteny. Najednou mi jí bylo líto. Poznala mě a vzala mě za ruce. Její pohled byl k mému úžasu laskavý a vlídný.

„Vdala ses, Aničko?“ zachraptěla. Mlčky jsem zavrtěla hlavou a stará paní se rozplakala. „Ty jsi měla Tondu, holka zlatá, opravdu ráda,“ vypravila ze sebe. „A on tebe. Teď už to vím. Udělala jsem hroznou věc.

A s takovým hříchem musím umřít.“ Stiskla jsem jí ruku, sklonila se k ní a nahlas, aby mě slyšela, jsem řekla: „Já vám, maminko, odpouštím.“ Skrze slzy se na mě usmála.

Přes šedesát

Po pohřbu, když všichni odešli, jsme si s Tondou sedli k matčinu hrobu. Uvědomila jsem si, že je máj a v korunách stromů zpívají ptáci. Tonda seděl s hlavou v dlaních. Potom se na mě podíval a povídá: „Myslíš, že je pozdě?“ Pokrčila jsem rameny: „Nevím.

Je nám přes šedesát…“ Ptáci se rozezpívali ještě intenzivněji a odkudsi zavoněly šeříky. „Máma by si to přála, teď už ano,“ zašeptal Tonda. Pousmála jsem se: „Ale do svých dávných svatebních šatů se nevejdu.“ Mávl rukou, jako že to nevadí.

Potom poklekl a vypravil ze sebe: „Anno. Vezmeš si mě?“ Sevřelo se mi hrdlo, nedokázala jsem odpovědět, jen jsem tam mezi těmi hroby přikývla. Vzali jsme se za ruce a vyšli ze vrátek hřbitova vstříc životu.

Anna (66), jižní Čechy

Související články
2 minuty čtení
Zatímco Albert Einstein začíná ve 20 letech studovat v Curychu, Leonardo da Vinci pracuje jako malířský učeň a Steve Jobs vymýšlí první prototyp svého počítače, EPOCHA má za sebou 520 vydání a směle pokračuje dál. Právě v těchto dnech slaví časopis EPOCHA své 20leté výročí. K této příležitosti jsme vydali speciální webovou stránku epocha20let.cz, kde na vás čeká nejedno překvapení. Co jsme p
2 minuty čtení
Právě vyšlo nové číslo báječného časopisu Můj čas na kafíčko ženy a s ním další porce zajímavých článků, rad, tipů i příběhů ze života. Můj čas na kafíčko ženy se tak může stát vaším průvodcem v měsíci, který se nese ve znamení Vánoc a oslav příchodu Nového roku. Najdete v něm proto články, které vás budou inspirovat, abyste si nacházející čas užila co nejlépe. V klidu, ve společnosti svých blí
2 minuty čtení
Na stáncích najdete první číslo časopisu Knihovnička Skvělé čtení! Ve spolupráci s měsíčníkem Enigma vzniklo unikátní vydání přinášející pořádnou porci záhadného čtení. Těšit se můžete na tajemný výlet do časů minulých, představíme vám totiž ty největší historické záhady! Mystéria dávných časů Opusťte na malý moment všechny starosti. Nechte svět kolem plynout a začněte objevovat záhady, kter
4 minuty čtení
Právě vyšlo další číslo letošního Speciálu pod hlavičkou vašeho oblíbeného časopisu Moje šťastná hvězda. A jako již tradičně, i tentokrát na vás čeká spousta stránek dechberoucího čtení. Nyní jsme se zaměřili na tragické osudy slavných. Milovali jsme je, denně jsme je vídali na televizních obrazovkách, obdivovali je na filmových plátnech nebo se nám jejich hlas ozýval z rozhlasu, i proto nás překv
2 minuty čtení
Chtěli byste mít doma knížečku, do které můžete nahlédnout kdykoli vás trápí nějaké zdravotní neduhy a najít v ní rovnou i rychlé řešení? Tak právě pro vás je tu náš nový Domácí lékař plný rad na přírodní léčení podle našich babiček a předků.  Jen těžko najdete přehlednější a dostupnější knihovničku, ve které jsou prakticky od „hlavy až po patu“ seřazené zdravotní problémy a jejich řešení. Ať u
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Nová zelená revoluce: Spasí zemědělství genetické inženýrství?
21stoleti.cz
Nová zelená revoluce: Spasí zemědělství genetické inženýrství?
Tváří v tvář klimatické změně odborníky zaměstnává otázka, jak nakrmit rostoucí populaci. V minulém století nás zachránily pesticidy a chemické hnojení, v tom současném je nadějí úprava genů. Brzy tak
Varnský zlatý poklad: Nejstarší z nejstarších
epochaplus.cz
Varnský zlatý poklad: Nejstarší z nejstarších
Je to tolik zlata, že muzeum musí pro vystavení těch nejhezčích kousků vyčlenit rovnou tři velké sály. Jsou tu šperky, posmrtné masky, sošky zvířat, pazourkové čepele, měděná dláta nebo kladiva, korálky, keramika, náramky ze skořápek měkkýšů i mušle samotné. A na počátku tohohle nálezu není nic jiného než obyčejný hlad. „Máme málo konzerv, Raycho,“ směje
Medové paličky s limetovou šťávou
tisicereceptu.cz
Medové paličky s limetovou šťávou
Děti zbožňují výrazné chutě a především ve spojení s křupavými kuřecími paličkami. Udělejte je šťavnaté a příjemně sladkokyselé. Ingredience 500 g – 1 kg kuřecích paliček 6 lžic medu 3 lžíce o
Mozartovo město Salzburk
epochanacestach.cz
Mozartovo město Salzburk
Rodné město Mozarta ležící uprostřed krásné přírody vám nabízí nejen silné kulturní zážitky, ale také skvělý relax uprostřed krásné přírody. Město bylo založeno v roce 696 jako sídlo biskupa. V historickém centru najdete četné kostely, klášter Sankt Peter s kostelem Sankt Peter, Benediktýnský ženský klášter Nonnberg s klášterním kostelem Nonnberg nebo třeba Kollegienkirche. Nejznámější sakrální
7 kroků k bezchybnému make-upu
nejsemsama.cz
7 kroků k bezchybnému make-upu
Být nalíčená tak, aby to vypadalo, že make-up vlastně nemáte, je v současnosti velký hit, který přispívá k dokonale svěžímu vzhledu. Co přinese jaro 2025 v oblasti líčení? Trendy se vrací zpět k jednoduchosti, která oslavuje přirozenou krásu a ženskou něhu. S nánosy make-upu a silným obočím se tak postupně rozloučíme, na řadu přichází minimalismus. 1. Séra a báze Zralé ženy by měly
Orientální palác uprostřed pouště
rezidenceonline.cz
Orientální palác uprostřed pouště
Její ladné křivky, uspořádání i barevnost vykazují charakteristiky exotické marocké architektury. Rezidence plná kleneb, kupolí, okouzlujících nádvoří, zahrad a extravagantní dekorativnosti dýchá tajemnou krásou, za níž stojí mimo jiné i zruční autentičtí řemeslníci. Casbah Cove je zosobněným snem chicagského realitního investora, který je sám horlivým amatérským dekoratérem. Poté, co našel vhodný pozemek pro svůj projekt,
Charles Darwin hrál žížalám na klavír
historyplus.cz
Charles Darwin hrál žížalám na klavír
Vědec zajede prsty hluboko do klaviatury a s pohledem upřeným na skleněnou dózu na pianu několikrát důrazně zmáčkne durový akord. Vtom to v nádobě ožije. Nasbírané žížaly začnou v hlíně lézt, skoro jako by se snažili prchat. Jsou snad tito půdní červi schopni slyšet hudbu? Nikoliv. Charles Darwin ale během pokusu zjistí, že velmi silně
Nahání Morávkovou bohatý podnikatel?
nasehvezdy.cz
Nahání Morávkovou bohatý podnikatel?
Herečka a moderátorka Snídaně s Novou Dana Morávková (53) snad zastavila čas. Stále vypadá skvěle a nebojí se svou krásu dát na odiv. Není divu, že má stále spoustu ctitelů, a jakmile sdílí na inter
Tančit neumím, s tou dívkou jsem se ale vznášel
skutecnepribehy.cz
Tančit neumím, s tou dívkou jsem se ale vznášel
Moje taneční byl jeden velký trapas, už jsem to vzdával, když si najednou pro mě přišla překrásná dívka. Moje nohy se najednou vzpamatovaly. V rádiu hráli valčík Na krásném modrém Dunaji a já se rozpomněl na podivnou událost, která se odehrála tak dávno, v 80. letech minulého století. Jejím hlavním aktérem jsem byl já. Předně je třeba říci,
Rolls-Royce odhalil na zakázku upravený Phantom Cherry Blossom
iluxus.cz
Rolls-Royce odhalil na zakázku upravený Phantom Cherry Blossom
S příchodem sezóny sakur, která zahaluje různé oblasti světa do růžových okvětních lístků, představuje Rolls-Royce Motor Cars unikátní vůz Phantom Cherry Blossom. Tento velkolepý model Phantom Extende
Musel si Karel IV. na nejvyšší poctu počkat?
epochalnisvet.cz
Musel si Karel IV. na nejvyšší poctu počkat?
Moc římského krále už nemůže být větší, ale dá se přece jen ještě o něco vylepšit. Titul císaře je symbolický, ale znamená dosažení nejvyššího postavení, o jakém může smrtelník snít. A Karel IV. dokáže mít velké sny!   Český panovník Karel (1316–1378) je už od roku 1346 římským králem, ale císařský titul, který by znamenal
Nahlédněte do minulosti kouzelnou krabičkou… Drží ji teď Vatikán?
enigmaplus.cz
Nahlédněte do minulosti kouzelnou krabičkou… Drží ji teď Vatikán?
Italský katolický kněz Marcello Pellegrino Ernetti (1925–1994) spolu se svým kolegou Françoisem Brunem (*1931) tvoří počátkem 60. let minulého století součást dvanáctičlenného týmu odborníků z celého