Zelenou barvu jsem odjakživa milovala. Dělala mi dobře na tělo, mysl i oči. Pak jsem ale náhle onemocněla. Byl za tím jiný odstín téže barvy. Celý život jsem inklinovala k zelené barvě. Milovala jsem ji, a kdykoli jsem si vybírala oblečení, většinou zvítězila tato barva. Nebo musela převažovat v kombinaci s jinou, která s ní ladila. Všude jsem četla, že lidé, kteří nosí hodně této barvy, jsou d

Keltské tradice dědeček uctíval, snad se cítil být jedním z nich. I nás učil některé magické rituály. Dlouho jsem ale nevěřila, že by mohly fungovat. Kamarádi mi mého dědečka záviděli. Byl to úžasný člověk. Miloval přírodu, stromy, zvířata a hlavně s ním byla náramná legrace. Měl dlouhé, šedé vlasy, plnovous a velké, zářivě modré oči. Vypadal prostě jako laskavý druid z doby starých Keltů. T

Svůj život jsem promarnila s nesprávným mužem. Teď si říkám, proč jsem ty změny neudělala dřív. Proč jsem byla tak dlouho naivní? Od života jsem toho nechtěla málo. Dokonale jsem si vysnila, jakého partnera chci, jaká bude moje domácnost, kolik budu mít dětí a co z nich jednou bude. Prostě jsem byla beznadějný snílek. A ze svých představ jsem nehodlala slevit. Což byla chyba. Jakmile nějaký muž

Ženil jsem se z lásky. Po letech se ale z milé a krásné princezny vyklubala hádavá čarodějnice, která se nestydí zatahovat do našich sporů děti. Svou ženu jsem si brát nemusel. Dcera se nám narodila až dva roky po svatbě. Po ní přišel na svět syn. Po dvanácti letech se nám pak narodil ještě syn Tomáš. Mohli bychom tedy být šťastná rodina. Když jsem svou ženu poznal, byla to skromná a milá holka

Věděla přesně, kdy vyjdu ze dveří, nebo se vrátím dříve ze školy. Dokázala lstivě číhat na neskutečných místech, aby mi mohla ublížit. Měla jsem z té kozy opravdu strach. Mezi zvířaty na našem dvorku vládly zajímavé vztahy. Pes kamarádil s vepříkem tak, že jeden bez druhého neudělal krok. Ale i mezi přáteli někdy nastanou nesváry. Jednou zarylo prasátko svůj nenechavý rypáček pejskovi Punťovi d

V šestnácti je člověk zranitelný. Také má mnoho tajemství a lásek. Moje snacha to nechápe. Mám strach, že Karolína v nás ztratí důvěru. Moje snacha Vilma je bezcitná, nemá kousek empatie. Má jediné dítě, Karolínku a odmalička na ni byla přísná, až se jí Karolínka bála. Snažila jsem se v rámci možností zasahovat, a dělat to přitom diplomaticky, abych snachu nedráždila. Jenže přišla puberta a to

Nikdy nevíte, zda ten, do koho se v mládí zakoukáte, je doopravdy ten pravý. Postupem času to naopak víte určitě. Byla jsem tajně zamilovaná do jednoho hezkého spolužáka, ale vyrozuměla jsem, že takových je nás víc. Byl to takový tmavovlasý krasavec, navíc ve všem vynikal, šla mu matika, perlil ve fotbale a dobře to všechno věděl, takže byl bohužel i trošičku nafoukaný. Když jsme měli jednou ve

Ten den mi hned ráno zazvonil telefon. Na něm číslo kamarádky z chaty. To, co potom následovalo, bylo jak noční můra! Zvedla jsem sluchátko a ozvalo se: „Je mi to líto, ale manžel tě podvádí!“ Napřed jsem jí nechtěla věřit, myslela jsem, že si ze mě utahuje. Ona mi však vážně popsala, jak ho viděla na naší chatě s jinou ženou. Rovnou jsem útočila Manžel měl dorazit domů až večer a já v so

Když se manžel konečně odhodlal, že nám postaví vlastní bazén, těšila jsem se jako malá holka. Měla to být romantika pro nás dva a zábava pro širokou rodinu. Měla... Bazén, samozřejmě vlastní, byl odjakživa můj sen. Když jsem byla malá, měli něco takového doma jen ti vyvolení. Jedna má kamarádka ze školy se mohla chlubit tím, že její táta vyrobil něco takového. V té době ale nebyly dostupné žád

S dcerou nemáme moc dobré vztahy. Vyčítala jsem jí, že plně nerozvinula svůj potenciál, a ona se mi za to odvděčila tím, že si za mě našla náhradu. Moje Miluška byla už od mala ve všem moc šikovná. Vynikala ve sportu, věnovala se hudbě i kreslení a ve škole jí šly jazyky. Byla ale podle mě tak trochu flink, který si neváží svých talentů. Co by někdo dal třeba jen za jeden z těch, které má ona.

Dlouhou dobu jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla. Měla jsem strach z toho, co bych v něm mohla spatřit. Proč k té proměně došlo? Po léčbě rakoviny jsem samu sebe sotva poznávala. Je to už pět let, co mi lékaři oznámili diagnózu: rakovinu prsu. Do té doby mi život konečně připadal klidný. Měla jsem práci, kolem sebe blízké lidi, rodinu. Děti už byly dospělé a s manželem jsme si začali užívat

Kdysi jsem měla pocit, že mám všechno. Domov plný smíchu, přátele, kteří přicházeli bez ohlášení. Jenže pak jsem o vše přišla. Přišel rozvod. Náhlý konec něčeho, co jsem považovala za jistotu. Najednou jsem stála sama v bytě, který byl příliš prázdný. Dluhy, které rostly Zpočátku jsem si říkala, že to zvládnu. Vždycky jsem přece byla silná. Jenže ta síla se začala vytrácet spolu s penězi.

Sedávám na oprýskané lavičce před domem. Pamatuje víc příběhů než já sama. Cítím smutek, jak je vše pryč. Dřív měla jemně modrý nátěr, dnes je barva dávno sloupaná a dřevo je poznamenané časem i počasím. Přesto v ní nacházím zvláštní krásu. Stala se mou každodenní společností, podobně jako kdysi rádio nebo knihy, které mi vyplňovaly ticho. Už tam ale nevydržím sedět dlouho. Záda protestují a ru