Snacha se intenzivně snaží udělat ze mě skoro nesvéprávnou osobu. Podle ní jsem na tom zle a patřím do domova důchodců, prostě pod zámek. Už dávno mě nemrzelo, že mě snacha nezve k sobě na kávu nebo jen tak posedět. Bydlíme totiž pod jednou střechou, ale každý ve svém. Oni mají horní patro rodinného domu, já po přestavbě zůstala v malém bytě v přízemí se samostatným vchodem. Člověk by řekl, že

Snažila jsem se, aby to mojí dceři na synově svatbě slušelo. Nevědomky jsem se však dopustila obrovské chyby. Ženila jsem syna a přípravy byly v plném proudu. Moje nastávající snacha chtěla být tou nejhezčí nevěstou na Moravě, jak sama prohlásila. Našla si svatební salón a v něm výjimečné, nadýchané a exkluzivní krajkové bílé šaty. S radostí absolvovala první zkoušku, potom i další kvůli úpravá

Až dosud jsem si nemohla na své děti stěžovat. Byly hodné a úspěšné. Teď jsem ale strašně nešťastná z toho, že se tetují. Jsou dospělé, a nemůžu jim to tedy zakázat. Mám osmnáctiletého syna a dvacetiletou dceru, oba ještě studují a bydlí s námi. Vendulka studuje pedagogickou fakultu a chodí na výpomoc do jedné advokátní kanceláře, Jáchym bude maturovat na průmyslovce a hlásí se na několik škol za

Někdy mám pocit, že jsem se zbláznila. Hrozně se s bojím o naše jediné dítě a hlídám ho jako oko v hlavě. Manžel naší Bětce dokonce „napíchl“ mobil. S manželem jsme spolu dvacet let. Chtěli jsme mít velkou rodinu, ale bohužel, nebylo nám přáno. Po několika potratech, a když už jsme to málem vzdali, se mi podařilo, byť za cenu několikaměsíčního pobytu v nemocnici, porodit zdravou dceru. Pojmenoval

Honzu neměl nikdo v lásce. Tvářil se jako morous a zdravil na půl úst. Byl to samotář a podivín. Padli jsme si do oka během společného kouření na terásce. Stáli jsme tam spolu sami a on mlčel. Koukal do křoví a mně to přišlo divné. Tak jsem ho oslovila. Nezdál se být nadšený. Odpovídal jedním slovem a nastalo vždy ticho, které jsem přerušila opět já sprchou dalších vět. Už mi docházeli nápady, o

Při uklízení jsem našla krabici od bonbonů plnou starých, zažloutlých fotografií. Neměla jsem ji otevírat, ale bohužel jsem to udělala. Všechno začalo nevinně – uklízením. Vánočním úklidem. Mívám předvánoční úkoly napsané v kalendáři, vždycky si vypíšu, co budu v ten který den smýčit. Na osudný čtvrtek připadlo uklízení obývacího pokoje. Když něco dělám, tak důkladně. Vyndám všechny věci ze zásuv

I když se naše Drahuše snaží sebevíc, podle zetě není nikdy nic dobře. Je to workoholik posedlý svou prací. A stejné nároky má i na dceru a své děti. Naše Drahuše je Rudolfova manželka 16 let. Mají dvě děti, třináctiletou Dominiku a osmiletého Davídka. Drahuše je velmi chytrá. Neoprašuje sice červený vysokoškolský diplom jako její muž, dokáže však všechno, co si usmyslí. Ráno vozí děti autem do n

Kuba byl můj nejmilovanější vnuk, o kterého jsem se hodně starala. Před třemi lety jsem si ho nastěhovala k sobě domů. Loni ale přišel o práci a chce, abych ho živila. Už tři roky žiji s vnukem ve společné domácnosti. Až dosud nebyl žádný problém, dobře jsme spolu vycházeli, byla jsem šťastná, že nemusím po smrti manžela opouštět byt, na který jsem byla zvyklá. Kubovi je dvaatřicet let a je bez

Své vnoučky prý kazím. Smím je vidět jen pod dohledem jejich matky. Narušuji totiž jejich stravovací režim. Našla jsem ale způsob, jak jim dětství trochu osladit. Nesmějí si dát buchtu, protože je upečená z bílé mouky a uvnitř se skrývají zákeřná povidla. Nesmím jim dát pribináček, protože se po něm tloustne, kravské mléko zahleňuje a je jedovaté. Přitom vnoučata se mohou po takovém jídle utlouct

Poklidný dům, kde bydlíme s manželem 30 let, se stal během několika týdnů válečnou zónou. Lidé, kteří se nastěhovali, nám dělají ze života peklo. Do domu jsme se nastěhovali jako mladí manželé už dávno, vychovali v něm dvě děti a těšili se, že zde také dožijeme. Se sousedy jsme se dobře znali. Byli to samí skvělí lidé, s mnohými jsme se sblížili a brali je jako přátele. Vycházeli jsme dobře i s r

Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g

Slýchala jsem v dětství, že ženy v našem rodě uměly nejen léčit bylinkami, ale také zaříkávat a vyhánět zlo z domu. Myslela jsem si dlouho, že tuto schopnost nemám. Prapředci v mém rodě žili v té vesničce po staletí, já jsem se tam pouze narodila, a pak tam jezdila k babičce na prázdniny. Babička mi občas vyprávěla o předcích, dokonce tvrdila, že se o nich píše v místní kronice. Když jsem byla

Ztratily jsme se v mlze. Temná věž se nám stala útočištěm i pastí. Zachránili nás kejklíři, nebo snad duchové? Z kdysi velkého a významného hradu zůstala jen věž, která se navíc skrývala v lese. Zříceninu našel jen člověk, který o něm věděl, protože k němu nevedla žádná cesta, jen pěšina, a ani ceduli jsme nikde s vnučkou Klárkou neviděly. Posléze, když jsme se vrátily domů, jsme ten kus histor