Bratr byl dobrodruh a rád si z cest schraňoval suvenýry. Jednou přivezl amulet, který mu podle domorodého šamana měl přinést štěstí.
Můj bratr Pavel navštěvoval exotická místa. Vždycky si z cest přivezl domů něco, co mu onu zemi bude připomínat. Na jedné takové výpravě získal malý amulet. Šlo o dřevěnou sošku starého vousatého pána, držícího v rukou hůl. Bratr si ji nemohl vynachválit.
Údajně mu ji daroval šaman jednoho kmene, který navštívil. Řekl mu, že ho amulet bude ochraňovat až do smrti. Ostatním členům rodiny se také moc líbil. Jen mně se na něm cosi nezdálo. Ani jsem ho nechtěla vzít do rukou.
Děsivý sen
Asi o týden později se mi zdál děsivý sen. Venku lilo jako z konve a my s bratrem jeli autem neznámo kam. Spolu s námi cestoval i ten zatracený amulet. Najednou nám do cesty vběhlo nějaké zvíře. Auto dostalo smyk, sjelo ze silnice a skončilo v příkopu.
Ještě jakoby z dálky jsem slyšela hlas své dávno zesnulé tetičky, který říkal: „Nesedej do toho auta. Jdi pěšky!“ Pak jsem se s tlukoucím srdcem probudila. Seděla jsem na posteli a zírala do tmy.
Varovný hlas
Zhruba po měsíci jsem na něj úplně zapomněla. Tedy až do té doby, než jsme měli setkání se základkou. Bratr přijel autem, ale ani tak se nebránil alkoholu. Kolem půlnoci jsme se všichni začali loučit a chystat na cestu.
Když mi bratr nabídl, že mě hodí domů, nadšeně jsem souhlasila. Venku se totiž ženili všichni čerti. Pak jsem ale za sebou uslyšela varovný hlas, který mě nabádal, abych šla po svých.
Se škubnutím jsem se otočila. Nikdo za mnou nestál. Raději jsem však odvoz odmítla. Bratr jen pokrčil rameny a nechal mě stát v prázdném baru. Domů jsem se dopotácela až nad ránem.
Tragická nehoda
Ze spánku mě vytrhlo zvonění telefonu. „Ano, mami?“ otázala jsem se rozespale. Brečela. „Co se stalo?“ vyhrkla jsem zděšeně. „Tvůj bratr…,“ začala. „Co je s ním?“ páčila jsem z ní. „Měl nehodu,“ odpověděla máma.
„Co? A je v pořádku?“ ptala jsem se celá rozrušená. „Je mi to moc líto, ale na místě zemřel. Podle záchranářů neměl šanci. Auto muselo dostat smyk a sjet z cesty. Skončilo na střeše v příkopu,“ plakala máma.
„Panebože,“ hlesla jsem. „Víš, já se strašně bála, že jsi v tom autě seděla i ty. Jak to, že tě neodvezl domů?“ ptala se máma mezi vzlyky. V tu chvíli mi všechno došlo. Ten sen mě měl varovat.
Za všechno určitě mohl ten amulet. Neměl svému majiteli nosit štěstí, ale smrt. Dodnes nevím, jaké vyšší síle vděčím za to, že jsem naživu. Snad nade mnou bdí tetiččin duch, který mi dal šanci se zachránit.
Ať už tomu bylo jakkoli, mému bratrovi to život nevrátí. Každý víkend jezdím na hřbitov zapálit svíčku. Jen doufám, že ona soška byla v tom autě zničena a nebude už nikomu moct ublížit.
Tereza J. (51), Znojmo
