S mým prvním mužem Viktorem jsme se brali na konci sedmdesátých let. Byl vysoký a vtipný, k tomu mě vroucně miloval, stejně jako já jeho. Myslela jsem, že je to navěky.
Měli jsme spolu dvě děti, malý domek po rodičích na kraji města a zahradu plnou mých milovaných růží. Lásce k nim mě naučila má babička a já jsem v její tradici pokračovala. Množila jsem je, šlechtila a jezdila s nimi po výstavách i soutěžích.
Pak přišly devadesátky
Viktor začal podnikat, a protože byl opravdu šikovný a pracovitý, peníze se jen hrnuly. Jenže s nimi přišly i večírky, nové známosti a bouřlivý život. V té době navíc dostal nabídku práce v zahraničí, o které jsme dlouho vážně přemýšleli.
Pak mi ale jednou večer oznámil, že má milenku. Tři dny jsem jen brečela. Rodina měla jasno: „Rozveď se. Děti tě potřebují a ty si zasloužíš klid.“ Poslechla jsem je.
Viktor odešel s kufrem, odjel do zahraničí a já zůstala sama se dvěma puberťáky a pocitem, že jsem jako žena úplně selhala. Jenže děti mi to později stejně vyčítaly.
„Kdybys sis tátu udržela, nemuselo se stát tohle všechno,“ vpálila mi jednou dcera Eva během svého prvního rozvodu. Syn Honza zase bydlel dlouho doma. Tvrdil, že mi bude přispívat na domácnost, ale peníze mi skoro nikdy nedal včas.
Postupně jsem se smířila s tím, že jsem v jejich očích hlavně „ta silná máma“, která všechno zvládne sama.
Jiného jsem nechtěla
Dvacet let jsem žila sama a prala se se životem. Jiného muže jsem si nikdy nenašla. Občas jsem Viktora vídala při rodinných událostech, na svatbě vnučky nebo na Honzově promoci. Vždycky byl zdvořilý, upravený a měl ten svůj úsměv, který mi kdysi bral dech.
Nikdy jsme ale nemluvili o nás dvou. Až jednou jsme se potkali sami. Šla jsem na procházku kolem řeky a uviděla ho sedět na lavičce s novinami v ruce. Samozřejmě zestárl, stejně jako já, ale pořád měl stejné oči. „Liduško,“ řekl tiše a vstal.
Sedla jsem si vedle něj a povídali jsme si skoro tři hodiny. O dětech, o vnoučatech, o jeho rakovině prostaty, kterou naštěstí překonal, o mé operaci srdce i o tom, že se definitivně vrací do Čech.
Stará láska nerezaví
A také o tom, jak moc mu chybím. „Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ přiznal. „Jen jsem byl hloupý chlap, který si myslel, že štěstí se dá koupit penězi.“ Začali jsme se scházet skoro jako teenageři. Tajně.
Chodili jsme do kina v jiném městě, na procházky daleko od známých lidí a smáli se spolu stejně jako kdysi. Poprvé po dvaceti letech jsme se milovali v malém penzionu u lesa.
Brečela jsem tehdy jako malá holka, protože jsem si uvědomila, jak strašně dlouho jsem byla uvnitř mrtvá. Pak přišel večer, na který nikdy nezapomenu. Viktor si klekl vedle postele, i když ho bolela kolena, a tiše řekl: „Vezmi si mě znovu, Liduško. Tentokrát už nic nepokazím.“
Řekla jsem ano
Když jsme to oznámili rodině, rozpoutalo se doslova peklo. Dcera se přiřítila jako tajfun. „Mami, vždyť tě táta opustil! Co si o tobě lidé pomyslí?“ Honza mi večer telefonoval, že nechce, abych byla všem pro smích.
Připomněl mi, že měl otec po rozvodu ještě další dvě partnerky. Nevěděla jsem to. Ale překvapivě už mi to bylo úplně jedno. Děti se ode mě začaly odtahovat. Přestaly telefonovat, vnoučata najednou neměla čas.
Nechápala jsem, proč se vlastní rodina staví proti mému štěstí. Vždyť Viktor děti nikdy nepřestal milovat. Posílal jim balíky i ze zahraničí, podporoval je a ke mně se vždycky choval slušně, dokonce i v době, kdy jsme spolu nebyli.
Sedávala jsem večer u kuchyňského stolu a brečela strachy, že kvůli lásce ztratím děti podruhé. Viktor mě ale pokaždé vzal za ruku a opakoval: „Teď jsme zase my dva. Všechno se určitě časem srovná.“
A byla to pravda
Na rozdíl od našich dětí jsem totiž nakonec poznala i pravdu o našem dávném rozchodu. Před měsícem mi zavolala Viktorova sestra Marie, kterou jsem měla vždycky ráda. Přijela za mnou tajně a řekla mi něco, co mi úplně převrátilo život.
„Lidko, tenkrát to nebyla Viktorova vina. Tvoje matka a můj bratr ti lhali. Ta údajná milenka byla nastražená past. Tvoje maminka nechtěla, abys odjela do zahraničí a nechala ji samotnou.
Viktor raději odešel, aby sis nemusela vybírat mezi ním a rodinou. Ale s tou ženou nikdy nic neměl.“ Seděla jsem jako opařená. Všechny ty roky bolesti a samoty kvůli strachu mojí vlastní matky.
Snad vše pochopí
Kdyby ještě žila, řekla bych jí své. To už ale nešlo, proto jsem se rozhodla, že pravdu řeknu aspoň našim dětem. Šla jsem za nimi a ukázala jim dopis, který Viktor napsal už v roce 2002. Nikdy jsem ho ale nedostala.
Moje matka mu ho tehdy vrátila zpět. V dopise prosil, aby se mohl vrátit domů. Eva se rozplakala. Honza dlouho mlčel a pak jen tiše řekl: „Tak jsme ti vlastně ublížili úplně všichni.“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale teď mám konečně šanci žít svůj život. A tu si už vzít nenechám.“ Svatbu máme příští sobotu. Malou, na Viktorově zahradě. Jen pár přátel a rodina. Děti slíbily, že přijdou. Nevím, jestli opravdu dorazí, ale tentokrát už se nebojím.
Mám jednoduché krémové šaty a Viktor mi koupil nový prstýnek, tentokrát s malým diamantem. Prý už oba víme, že láska se neměří velikostí kamene. Když se podívám do zrcadla, vidím ženu, které život hodně vzal, ale která se své lásky stejně nevzdala. Tu, kterou čeká druhý pokus.
Ludmila (59), Tábor
