Manžel mi umřel před pěti lety. Prý na selhání srdce po zanedbané viróze. Já bych spíš řekla, že už nezvládal ty věčné hádky. I tak jsem ho milovala.
Byla jsem celý život přesvědčená, že naše hádky pramení z mužovy výbušné povahy. Naše děti mě teď ale vyvedly z míry, když mi při poslední návštěvě řekly, že ta komplikovaná jsem vždy byla jen já. To člověka trochu vyvede z míry, že ano?! Tím ovšem všechny ty zlé zprávy neskončily.
Chtějí prodat dům
Ta jejich návštěva byla vůbec moc podařená. A to jsem se napřed tak radovala, že za mnou po dlouhé době přijedou. Děti bydlí daleko a mají práce nad hlavu.
Seděly vedle sebe, pokoutně mě pozorovaly a pak z nich vypadlo: „Mami, my bychom tě chtěly přesvědčit, abys prodala tenhle dům a šla do domova důchodců. Máme vyhlédnutý jeden moc hezký, blízko nás.“ Veronika dodala:
„Nebudeš tam sama, budeš mít společnost, ošetření, rehabilitaci a zábavné programy…“ Podívala jsem se na ně a zeptala se: „A co když nechci žádné programy? Co když chci zůstat tady, kde jsem s tátou zasadila třešeň a kde jsem ho pod ní pohřbila?“
Rodinu si lepím do alba
Oba se na sebe podívali tím významným pohledem „už zase začíná“. Pak Petr vstal a řekl: „Tak dobrá, jak chceš. Ale my už sem za tebou nebudeme jezdit, když to takhle chceš.“ Odešli. Od té doby jen volali a posílali fotky vnoučat.
Já fotky tiskla a lepila je do alba. Byl to jediný způsob, jak mít svou rodinu alespoň trochu blízko. Vydírat jsem se však nenechala. Nejsem tak stará, abych se nechala zavřít mezi starochy a čekala na smrt! Vlastně ani nechápu, co je k tomuto rozhodnutí vedlo.
Oba jsou velmi dobře zabezpečeni. Syn si po studiích založil vlastní firmu a obchoduje s cizinou. Je šikovný a umí vydělat peníze. Hodně cestuje a jeho firma se už roky úspěšně rozrůstá.
Peníze nepotřebují
Veronika se zase velmi dobře provdala. A co je paradox, za Petrova spolužáka, který napřed s Petrem v podnikání začínal, potom ale se odtrhl a je stejně úspěšný, ne-li úspěšnější než Petr.
Postavili si funkcionalistické domy kousek od sebe a já jsem šťastná, že mé děti v sobě mají velkou oporu. Tedy pokud se nespojí proti mně!
Nemohla mě víc dojmout
Nedávno se ale situace nečekaně změnila. Přišel mi dopis. Ne e-mail, ne sms, ale opravdový dopis v obálce, ručně psaný. Byl od mé Verunky. Psala, že dlouho přemýšlí, jak se se mnou spojit, protože neví, jak začít.
„Před měsícem mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Zatím to jde, ale nevím, jak dlouho to takhle bude,“ psala a mě bodalo samým zoufalstvím u srdce. A další řádky mě už definitivně rozbrečely. Psala, že si uvědomila, jak málo o mně ví, jak málo se ptala.
A že jí je líto, že mě nechali samotnou. „Chtěla bych přijet. Sama. Bez dětí, bez manžela. Jen já a ty. Můžu? Veronika.“ Seděla jsem u stolu a plakala.
Ne proto, že bych byla smutná, i když to jsem samozřejmě byla také, ale plakala jsem štěstím, že ještě něco můžu napravit, než bude pozdě.
Návrat dcery
Hned jsem jí odepsala: „Přijeď, prosím. Kdykoliv.“ Dorazila za mnou minulý týden. Přespala v dětském pokojíčku a ráno jsme spolu pekly štrúdl, jako kdysi, když byla malá. Vyprávěla mi o svých obavách, o lécích, o tom, jak se bojí, že jednou nebude moct chodit.
Já jsem jí vyprávěla o tátovi, nejen o našich hádkách, ale o i tom, jak se o mě hezky staral a byl schopen udělat cokoliv, aby mi bylo dobře.
Jednou mě třeba v noci vezl na pohotovost na motorce přes celé město, protože se mi udělalo špatně od žaludku a já se odpoledne styděla jít k doktorovi. Probraly jsme všechny drobnosti, za kterými byla léta lásky.
Tři dny jsme byly spolu
Pak musela zpátky do práce, k dětem, ke svému životu. Ale slíbila, že přijede brzy zase, a já jí věřím. Teď každé ráno chodím k té třešni a povídám si s mužem: „Víš co?
Možná to ještě dopadne dobře.“ A také jsem se mu omluvila, že to se mnou asi vážně neměl snadné. A pak se usměju, protože vím, že kdyby tu byl, tak by řekl: „No jasně, že vše dopadne dobře. Vždyť já vím, že ty jsi vždycky byla ta tvrdohlavější z nás dvou.“ A má pravdu.
Hana N. (74), Krnov