Když jsem se tehdy ocitla na zapadlém venkově, cítila jsem se strašně osamělá. Pak se ale objevil někdo, kdo mě té samoty zbavil.
Po rozvodu jsem se, skoro ani nevím jak, nejspíš z trucu, ocitla na zapadlém venkově, ač jsem byla tělem i duší holka z města. Bylo to peklo.
Utíkala jsem sama před sebou, ale poté, co jsem zakotvila v příšerné chalupě, jsem došla k závěru, že jsem měla utéct raději jinam. Ano, venkov jistě oplývá jistým kouzlem, ale ne pro ty, kteří milují město a jsou na něj zvyklí.
Bývala bych vzala roha hned první den, ale vzpomněla jsem si, že babička říkávala: „Kdo se dal na vojnu, musí bojovat.“ A tak jsem zůstala, abych si nepřipadala jako slaboch.
Učila jsem ve zdejší pětitřídce a večery trávila o samotě v mizerně zařízeném baráčku, kde jsem se třásla zimou a trochu jsem se tam i bála. S místními jsem se seznámila zanedlouho na třídní schůzce. Nejvíc tu vyčníval tatínek jednoho mého prvňáčka, který hrozně machroval.
Vyznání lásky
Například mě před všemi rodiči pozval na rande. Byl to trapas. Dělala jsem, že neslyším, bohužel však frajeřil dál. Upozornil, že je vdovec a že mu patří největší dům široko daleko. „To sem nepatří, jsme na třídní schůzce,“ mírnila jsem ho.
„Mně je jasný, paní učitelko, že jste ledová královna,“ odpověděl. „Ale co mám dělat, když jsem se do vás na první pohled zamiloval?“ Rodiče mých žáků si šeptali a smáli se. Teď už jsem se fakticky rozčílila.
„Láska se, vážený pane, vyznává úplně jinak. A určitě ne na rodičovském sdružení. Navíc učitelce, kterou vůbec neznáte.“ Odporoval, že mě náhodou často potkává a Pepíček že o mně doma hezky mluví. Pak toho naštěstí nechal a já jsem tu příšernou třídní schůzku nějak přečkala.
Nosil květiny
Zima byla zde v pohraničí tuhá. Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že chaloupka, v níž jsem se pokoušela zabydlet, zapadla po okénka. Uslyšela jsem neobvyklý zvuk, takové škrábání.
Pokusila jsem se otevřít zaváté dveře a zaznamenala, že tamten pán, tatínek frajírek, mi odhazuje na dvorku sníh. „Tak co, paní učitelko, vyznává se láska takhle? Co myslíte? Přešel jsem od slov k činům,“ volal na mě. A upřímně mě rozesmál.
V životě jsem nepotkala takového chlapa. Odklidil sníh, naštípal dříví, roztopil kamna. Celou zimu u mě takhle dřel a později i nosil květiny. Jak bych mu mohla odolat?
„A nebylo by lepší se sestěhovat dohromady? Myslím jako ke mně? Aspoň nebudu muset makat na dvou chalupách,“ zaškemral, když se blížilo jaro. A světe, zboř se, řekla jsem ANO.
Marta (64), západní Čechy
