Při vycházce na hřbitov jsem uviděla stát u zdi muže v letecké uniformě. Když mi švagr řekl, o koho se jedná, nemohla jsem tomu uvěřit.
Už jsem za svůj život slyšela a četla mnoho strašidelných příběhů. Někdy jsem si přála něco takového zažít na vlastní kůži. Přála jsem si to tak moc, až se mi to jednoho dne splnilo. Stalo se to před lety na dovolené s manželem.
Zamířili jsme do severních Čech. Byla jsem domluvená se sestrou a její rodinou, že se tam setkáme. Její manžel Luboš je milovníkem letecké historie. Měl nutkavou potřebu nám ukázat jeden menší hřbitov.
V jeho blízkosti kdysi Němci sestřelili americké bombardéry. Luboš měl o místě hodně nastudováno, takže nám o zdejších událostech nadšeně vyprávěl.
„Americká posádka byla sestřelena a následně pohřbena právě na tomto místě,“ ukazoval směrem k hřbitovu. „Pojďme se podívat,“ vyzval nás. Mně začalo bít srdce na poplach, protože mám taková místa ráda, tak zvláštně mě přitahují.
Jako kdyby mě někdo sledoval
Luboše napadlo, že bychom si mohli zkrátit cestu a přeskočit hřbitovní zeď. Všichni souhlasili, jen mně se to nezdálo. Přišlo mi to neuctivé, a tak jsem na hřbitov vstoupila bránou. Zbytek rodiny byl na opačném konci. Vydala jsem se tedy za nimi.
Po pár krocích se mě zmocnil pocit, jako bych měla někoho za zády, a ten někdo se na mě upřeně díval. Opakovala jsem si: „Hlavně se neotáčej.“ Po chvilce mi to ale nedalo, a ohlédla jsem se za sebe. Stál tam muž opřený o hřbitovní zídku.
Byl oblečený v zakrvácené letecké kombinéze a měl smutný výraz. Možná jsem měla vzít nohy na ramena a utíkat za ostatními. Já to ale neudělala. Necítila jsem strach. Naopak. Udělala jsem dva kroky vpřed. Muž dál jen stál a díval se na mě.
Náhle se objevily stopy od bot
Jeho smutné oči mě rozbrečely. Neměla jsem ponětí, jak dlouho proti sobě stojíme. V jednu chvíli zajel rukou do kapsy a chtěl z ní něco vytáhnout. Vtom na mě zavolala sestra, abych šla za nimi. V rychlosti jsem otočila hlavu.
Když jsem se ohlédla zpět, muž už tam nebyl. Na místě ale po něm zůstaly stopy od bot. „No to mě podrž,“ zamumlala jsem a vzala hlínu do ruky. „Co tady vyvádíš?“ ťukla do mě sestra. Přistoupil ke mně zbytek rodiny.
„A tady je pohřben jeden z amerických pilotů. Jeden z nejlepších,“ vysvětlovat Luboš, a mně došlo, koho jsem viděla. Ostatní pokračovali v prohlídce, já ale ještě chvíli klečela na zemi a přemítala, proč jsem toho pilota viděla. Chtěl mi něco říct?
Nebo se zjevil jen tak? Odpověď nikdy nedostanu a vlastně na tom nezáleží. Konečně jsem zažila jedno z těch mimořádných setkáních, které mi pootevřelo dvířka k pravdě o tom, že duše zemřelých dále přežívají.
Tereza H. (52), Brno
