Nově otevřená prodejna na rohu naší ulice nabízela nejen ryby, ale i rybí pochoutky. Nejvíc mě ale zaujal prodavač.
Nemohla jsem si pomoc, do rybárny jsem chodila snad každý den. Ne kvůli rybám. Zkoumala jsem prodavače, který mě svým vzhledem doslova fascinoval. I on po mně pokukoval!
Podobal se mi. Jak je to možné?
Když jsem navštívila prodejnu asi popáté, dodal si odvahy a oslovil mě: „Paní, neznáme my se odněkud? Nemohu si pomoct, ale jste mi tak povědomá!“ Přikývla jsem. Mluvil mi z duše!
Oba jsme cítili, že se známe
Musela jsem se přemáhat, abych se tam neocitla druhý den znovu. Vzala jsem si na pomoc manžela. A byl to právě manžel, kdo se dal s prodavačem do řeči. „Víte, nezlobte se, ale říkáme si tady se ženou, zda vás odněkud nezná.
Musel bych být slepý, abych si nevšiml té neuvěřitelné podoby. Vždyť vy dva jste skoro jako dvojčata! Máte stejný nos i oči, stejná gesta, a dokonce i pihu na tváři stejnou. To přece nemůže být náhoda!“ řekl a prodavač jen zavrtěl hlavou.
Jako kdyby chtěl říct, že ani on tomu nerozumí. Nemohli jsme spolu mluvit dlouho, ostatní zákazníci začali být nedočkaví. V rychlosti jsme si smluvili schůzku v nedaleké restauraci. Čekala nás společná večeře.
Byla to záhada
„Prosím tě, ty toho naděláš. Víš, co se říká. Že máme každý svého dvojníka. Tak třeba tomu je opravdu tak!“ tvrdil mi manžel, ale na očích jsem mu viděla, že ani on není tak klidný, jak předstírá.
V restauraci už na nás čekal Radek, jak se nám představil. Příjmení měl takové divné jakoby řecké! Když jsme si objednávali, zjistili jsme, že máme i stejné chutě. Rozesmálo nás to.
Byli jsme sourozenci
Bylo to, jako bychom se předem domluvili! Ani jsme ještě nezačali jíst, a už jsme probírali společnou podobu. Narodili jsme se jen rok po sobě, a dokonce i ve stejném městě. Tak to bylo zajímavé! Oba jsme strávili dětství v dětském domově. Ale každý jinde.
Proto jsme se neznali ani jako děti. „A nemohli byste být sourozenci?“ napadlo mého muže a hned se vyptal na matku. Já o ní nic nevěděla, mimo jména zapsaného v mém rodném listě.
Radek si matně na nějakou paní pamatoval, ale ani si nebyl jistý, že to byla maminka. Možná jen sociální pracovnice nebo vychovatelka z dětského domova! Z restaurace jsme šli k nám domů, pro rodný list. Porovnali jsme ho s tím Radkovým. Už jsme si mohli být jistí.
Zaplnil prázdné místo v životě
Radek byl můj starší bratr! Měl jiného otce, tak měl příjmení jiné než já. Maminku jsme ale měli stejnou. Nevěděli jsme o sobě víc než šedesát let! „To není možné. Tak já mám sestru!“ řekl Radek a setřel si slzu dojetí, která mu tekla po tváři.
I já cítila dojetí. V hloubi duše jsem občas cítila, že mám nějakého sourozence. Znělo to divně, ale bylo tomu tak. Jakoby mi kus mého já dosud chyběl. Nyní bylo prázdné místo v mé duši zaplněno. Potom mě napadlo, že třeba existuje ještě někdo další.
Ale jak to zjistit? Napadlo nás, že bychom se mohli obrátit přímo na dětské domovy, kde jsme vyrůstali. Oba stále fungují, i když jsou už daleko hezčí a modernější.
„Třeba se s námi kouknou do archivu, nebo tak něco,“ povzdychl si bezradně Radek a manžel ho vzal přátelsky kolem ramen. I on se cítil být zaskočený. Najednou měl švagra! Litovala jsem, že Radek nemá manželku a děti, byl úplně sám. Vzali jsme ho do rodiny a seznámili se svými potomky.
Bude z nás opravdu velká rodina
Zprvu nám nevěřili a mysleli, že si z nich utahujeme! Jen vnoučata to vzala sportovně. „To je super, babi, už se těším, až tohle budu vyprávět ve škole. Nikdo mě netrumfne!“ radovala se Eliška vesele. Jmenovala se po mně a měla i podobou povahu.
Stačilo se na ni podívat a už jsem věděla, na co myslí! Také podobu měla jako já zamlada. My jsme, na rozdíl od Elišky, tak veselí nebyli. Čekala nás návštěva obou dětských domovů.
Byly od našeho bydliště notný kus, tak jsme si sjednali schůzky až na další měsíc. Jsem zvědavá, co nám pátrání přinese. Možná těch našich sourozenců najdeme víc. A možná nám také budou podobní!
Jiřina D. (63), Brno
