Advent je krásné období plné lásky a pohody, motivuje nás k tomu dělat něco pro druhé. Pak si nás našel osud sám a nestojí nás to ani korunu.

Pokaždé, když nastane čas adventu, cítíme s manželem nutnost dát nějaké peníze na charitu. Když ale vidíme, jak toho některé nadace zneužívají, bere nám to chuť dělat dobré skutky.

Před pár lety jsme se dokonce shodli, že žádné nadaci, která lidi jen citově vydírá, aby přispěli, nic nedáme. Radši se budeme dívat kolem sebe, kdo pomoc opravdu potřebuje.

Na nákupech

A jak jsme řekli, tak jsme udělali, večer jsme si s mužem sedli k šálku čaje a sdělovali si své poznatky. Komu přispět, a komu ne! Žádní boháči nejsme, tak o to více zvažujeme svůj dar potřebným. Ten rok nám ale pomohl osud sám.

Dva týdny před Štědrým dnem jsme jeli na nákupy do supermarketu. Zatímco já si hleděla svého nákupního seznamu a zkoumala aktuální akce, můj muž si všímal lidí. Najednou se ke mně uprostřed nákupu přitočil, a povídá:

„Podívej se na tu mladou maminku!“ kývl hlavou směrem, kde stála žena s jedním dítkem ve vaku na prsou a druhým asi čtyřletým vedle sebe. Přestala jsem se okamžitě zajímat o nákup, a nenápadně jsme připluli i s nákupním košíkem blíž…

Jako dva Ježíškové

S mužem jsme se tvářili, že vybíráme zboží, ale oba jsme špicovali uši. „Maminko, můžu si vzít jednu čokoládku?“ loudil chlapeček. „Až jestli nám zbydou penízky,“ povídá maminka smutně.

Přebírala přezrálé banány v akci a zvažovala, jestli koupit jeden jogurt, nebo dva. „Maminko, proč nám nedá tatínek víc penízků?“ ptalo se dítě dál. „Tatínek asi nemá,“ zašeptala ta žena téměř plačtivě.

Úplně jsem viděla tu nebohou matku samoživitelku, jak tahá z otce svých dětí alimenty po stovkách. Manžel dal do košíku dvě čokolády a čtyři jogurty, ale také nějaké mandarinky. Jako dva spiklenci jsme pak šli za maminkou ke kase.

Tam jsme ji předběhli, a když s dětmi vyšla z obchodu, stáli jsme tam u parkoviště jako dva Ježíškové. Manžel tu ženu oslovil sám, řekl jí, že jsme se rozhodli dnes udělat dobrý skutek, a zda by od nás mohla přijmout drobný dárek.

Koukala na nás neschopna slova, zatímco její malý synek už si s chutí rozbaloval čokoládu a mumlal něco o kouzelné babičce a dědečkovi. S krásným pocitem, že jsme udělali dobrý skutek, jsme šli spokojeně domů. A tak to děláme od té doby rok co rok, a celé jsme to loni ještě zdokonalili.

A všichni!

Na jednom vánočním trhu jsme viděli rodiče s postiženým synem, který s velkým nasazením začal tančit kolem stromečku a zpívat koledy. No, zpívat! Snažil se.

Jeho rodiče se ho snažili usměrnit, protože se lidé kolem dívali všelijak. Ale mě nenapadlo nic jiného, než se k tomu chlapci přidat, tancovala jsem tam s ním a taky zpívala.

Najednou se k nám přidala nějaká paní, pak další s dítětem – a nakonec nás tam radostně poskakovala celá skupinka. Vánoce jsou svátky, kdy se mají lidé radovat, a nám se s manželem zatím daří rozdávat radost a pohodu.

Martina (65), Sušice