Tehdy jsme vyrazili s kamarády na výlet. Strhla se bouře, a my byli rádi, že nás jeden dobrý muž nechal přespat ve sklepě. Děsil nás ale tím, že to bývala kdysi šatlava…
Objevili jsme se na cestě jako přízraky na kolech. Skupinka čtyř nadšenců, kteří vyrazili za dobrodružstvím. Já, můj budoucí manžel a dva kamarádi. Zuřila zrovna pořádná bouře, na kolech byl déšť dvojnásob otravný.
Zoufale jsme se snažili najít místo, kde se před tím hrozným počasím schováme. Měsíc se zakutálel za mraky a byla tma jako v pekle! Městečko, které se před námi rýsovalo, působilo jako zjevení – objevovalo se a mizelo nám z dohledu podle toho, jak se blýskalo.
Dvanáct úderů
„Někde tu musíme najít nocleh!“ shodli jsme se. Před námi se objevila hospoda, málem jsem se rozplakala štěstím. Jako čtyři Jožinové z bažin jsme se hrnuli ke dveřím, kde se ještě v oknech svítilo. Hostinský měl pochopení, i když už měl zavírat.
Uvařil nám čaj s rumem a naservíroval horkou polévku. My se zatím převlékli do suchého. „Dole ve sklepě jsou čtyři pryčny, jestli vám to bude stačit, můžete se vyspat tam!“
Rádi jsme souhlasili. Když jsme se posilnili, vedl nás ten dobrý muž po starých točitých schodech, a nezapomněl přitom vyprávět ponurým hlasem, že tu bývala dříve šatlava.
„Byl tu uvězněn jeden loupeživý rytíř a za své zločiny přišel o hlavu!“ strašil nás hostinský, a díval se zlomyslně, co to s námi dělá. My se ale tvářili statečně. Byli jsme šťastní, že máme v tom nečase střechu nad hlavou. Velmi rychle jsme usnuli.
Křížová palba blesků nám už nevadila. Probudila jsem se, když se na kostelní věži ozvalo dvanáct úderů. Bylo po dešti. Do bývalé šatlavy svítil měsíc. Vypadal tak magicky! Snad právě tím zíráním na měsíc jsem si možná přivodila ty divné sny, co posléze přišly.
Divný stín
Připadala jsem si jako uhranutá, v dálce jsem slyšela šepot, dokonce nějaký tlumený zpěv jako při mši nebo nějakém rituálu. Zdálo se mi, že slyším, jak po schodech do šatlavy někdo jde.
Nevím vlastně, jestli jsem stále ještě bděla, nebo už spala, když jsem zahlédla na stropě podivný stín. Vypadal jako muž v brnění. Stín se odlepil od stropu a snesl se na zem. „Kde má hlavu!“ ozvalo se.
Uvědomila jsem si s hrůzou, že ji nemá. V tu chvíli v koutě šatlavy cosi zašramotilo, lekla jsem se, že to bude krysa. Jenže skutečnost byla ještě mnohem horší.
Taková hrůza
Ze tmy se ke mně kutálela hlava. „Nasaď mi ji!“ opět se ozvalo ze tmy. Byla jsem ochrnutá hrůzou. Neznámá síla mě v tom snu vytáhla ze spacáku a já nasadila hlavu na brnění. Byla jsem tak rozklepaná, že jsem se přitom o brnění řízla do prstu.
Rytíř se najednou zasmál tak, že jsem omdlela hrůzou, a v tu chvíli se mnou někdo zatřásl. Byl to můj přítel, kterého jsem, stejně jako oba kamarády, probudila svým jekotem.
Když jsem jim vyprávěla svůj sen, smáli se mi. Já se ale pak podívala na svůj prst, byla na něm patrná čerstvá ranka. Snad, jak jsem se řízla o brnění?
Zdena (60), Hradec Králové
