S bratrancem jsem vždy vycházela, dokud nepoznal svoji ženu. Pak jsme se odcizili a vstoupil mezi nás hněv. Ten trvá i poté, co Pavel zemřel.

Někdy bývá život smutný a komplikovaný, a hlavně nepředvídatelný. Bývaly časy, kdy jsme se s bratrancem Pavlem měli hodně rádi. Byl jen o rok starší než já, takže jsme dětství prožili spolu, často jsme si hráli a vymýšleli všelijaké lumpárny. Ale pak nás rozdělil život a rodinné sváry.

Smutné zjištění

Dlouho jsme o sobě nevěděli a jednoho dne jsem se dozvěděla, že už Pavel není mezi námi. Ta zpráva mě hodně zasáhla. Bylo mi smutno, cítila jsem lítost a výčitky, že jsme se neusmířili. Už ale bylo pozdě na to něco změnit. Čas plynul dál. Dnes už jen doufám a přeji si, aby se duše našeho Pavla po smrti umoudřila.

Byl naším ochráncem

Dětství jsem měla krásné, dodnes na ně moc ráda vzpomínám. V té době jsme se s mým bratrancem Pavlem měli rádi.

Jezdili jsme s rodiči a mladší sestrou k tetě a strýci do sousedního města a pro mě a sestru to bylo jako pro holky z vesnice vždy zajímavé dobrodružství.

Pavel byl o trochu starší, a navíc kluk z města, nikdy se ale nad nás nevyvyšoval, spíš si hrál na ochránce.

Rodinné rozbroje

Hodně jsme toho společně jako děti prožili. Naše vztahy se pokazily až v dospělosti. A nebylo to naší vinou. Pavlova manželka se totiž absolutně nesnesla s mým mužem Janem. Měli na všechno naprosto odlišné názory.

Jak se uviděli, do deseti minut si vjeli do vlasů. Nepomohlo nic, a tak nakonec zbylo jediné řešení – stýkat se co nejméně.

Telefony postupně ustaly

S Pavlem jsme si nějakou dobu pravidelně a často volali, abychom si navzájem řekli, jak se máme a co je nového, ale intervaly telefonátů se postupně prodlužovaly, a nakonec jsme si zavolali, jen když měl některý z nás svátek nebo narozeniny.

Napětí mezi námi narůstalo

Naše poměrně rozvětvené příbuzenstvo pořádalo často různé akce a oslavy. I tam jsme dělali všechno pro to, abychom se nepotkávali nebo se jen minuli ve dveřích.

Kvůli tomu, že se Jan nesnášel s bratrancovou ženou, bylo všechno to hezké z období dětství smazáno a mezi námi vládlo napětí. A to se ještě zhoršilo, když zemřela teta Marie, která byla bezdětná a většinu dědictví odkázala mně. Na Pavla zbylo jen pár věcí.

Dědictví vše ještě zhoršilo

V tu dobu mezi námi vzplála opravdu strašlivá nenávist. Jsem si jistá, že byla zapříčiněna jeho ženou. A pak přišla nemoc. Myslela jsem si, že se Pavel díky ní změní.

Kdykoli se totiž někdo z příbuzenstva ocitl ve složité situaci, ostatní se kolem něho semkli a pomáhali mu, jak to jen bylo možné.

Návštěvy odmítal

Byla jsem připravená udělat pro něho maximum. A doufala jsem, že tím se naše vztahy srovnají nebo aspoň zlepší. Pavel však odmítal návštěvy, a když ležel v nemocnici, nechal mě a manžela vyhodit, když jsme za ním dorazili. Vůbec nás pak nekontaktoval.

Nechtěl mě vidět

Vypadalo to, že bratranec svůj boj o život nakonec vyhraje, a mně spadl kámen ze srdce. Jenže pak se najednou nemoc vrátila znovu a ve větší síle – tak, jak to rakovina umí.

Připadala jsem si, že se vnucuji, ale opravdu jsem chtěla bratranci pomoci, stepovala jsem před jejich bytem jako žebrák, ale slitování jsem se nedočkala. Pavel se ke mně neznal. Nechtěl mě vidět ani tehdy, když bylo zřejmé, že má kruté bolesti.

Obřad pouze pro zvané

Vyhrožoval, že až zemře, nedá mi pokoj a bude mě strašit. Samozřejmě jsem to nebrala vážně. Na posmrtný život jsem nevěřila. Cítila jsem jen lítost. O Pavlově smrti jsem se dozvěděla až zprostředkovaně a dávno po pohřbu.

Byla to pro mě rána. Jeho žena uspořádala jen malý obřad pro zvané, a mezi těmi jsme já s manželem nebyli.

Děsivá scéna na hřbitově

Uplynulo několik dní a nedalo mi to. Šla jsem se podívat na bratrancův hrob. A v ten den jsem pochopila, že nenávist může trvat i po smrti. Na náhrobní desce se mi najednou před očima začaly objevovat nenávistné nápisy!

Rychle se střídaly a mizely, a měly ohnivý okraj. Málem jsem omdlela hrůzou. Ze hřbitova jsem utekla. Když jsem o tom řekla manželovi, nechtěl mi věřit. Další den jsme se proto vydali na hřbitov společně. Všechno se opakovalo, a bylo to ještě v horší podobě. Tak jsme to nakonec vzdali.

Doufám, že jeho hněv pomine

Letos to už bude sedm let, co je Pavel po smrti. Za tu dobu jsem zkusila jít ke hrobu bratrance ještě několikrát. Protože jsem věděla, co mě tam čeká, už mě to tak nevystrašilo. Zkouším to a říkám si, že čas bratrance změní.

Snad se s tím věčným hněvem nesetkám i po své smrti. Doufám, že pak naše duše dojdou usmíření a budeme zase takoví kamarádi jako v dětství.

Štěpánka M. (69), Olomouc