Lhát se prostě nemá. Nikdy! Ani ve chvílích, kdy člověk nepřizná pravdu jen proto, aby udělal druhým radost. To mě naučila až moje dcera.

Jako holka z vesnice jsem byla vychovávána tak, že musím být za každou cenu slušná. Vždy a všude, i v případě, že mi to nebude úplně po chuti. A tak jsem občas snědla to, co jsem neměla ráda, nebo se radovala z dárku, který se mi nelíbil.

Vlastně jsem se pak nemohla divit, že se mi doma začali hromadit sloni se zdviženým chobotem, i když jsem je považovala za obrovský kýč.

Už si ani nevzpomínám, od koho jsem tu sošku dostala poprvé, každopádně jsem se z ní radovala tak, jak jak jsem byla naučená. To se po všech mých známých rozkřiklo, a já dostávala jednoho slona za druhým.

Adéla

Nejhorší bylo, že jsem se snažila dělat lidem radost na potkání a chválila jim každou maličkost. A tím jsem mátla okolí. Od prvního přítele jsem dostala rybářský prut, ač jsem rybařit nikdy netoužila, od druhého let balonem, i když mám strach z výšek.

Pokaždé jsem si přísahala, že už budu říkat na rovinu, co se mi líbí a hlavně nelíbí, i když mě to přivede do nepříjemné situace a budu muset čelit tomu, že budu někomu nesympatická. Jenže se mi to nedařilo. Naučila mě to až moje dcera Adéla.

Mami, co to říkáš?

Mladí lidé jsou dnes přímí, říkají do očí to, co si myslí, a i když je za to starší generace kritizuje, já jsem díky své životní zkušenosti přesvědčená, že dělají dobře.

Už jako malá holčička, sotva začala dcera dostávat rozum, se nebála nahlas říct, co si myslí. Když mi třeba na návštěvě u známých naservírovali kávu s mlékem a rakvičku se šlehačkou a já uctivě poděkovala, vykřikla dcera nahlas:

„Maminko, vždyť ty kafe s mlékem nesnášíš a rakvičku se šlehačkou taky!“ Hanbou bych se v té chvíli nejradši propadla… A takových situací byla hromada.

Tak mi nakonec nezbylo nic jiného, než trapasu předejít tím, že jsem přiznala pravdu. Dnes už umím říkat, co se mi nelíbí, a nestydím se za to. Slonů s chobotem nahoru jsem se taky hrdě zbavila.

Lenka (63), Sušice