Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka.

Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl nakažlivý. Vzpomínám si, jak jsme si hráli celé dny.

Stavěli jsme bunkry v lese, hráli si na indiány a spali jsme ve stanech i pod širým nebem. Byli jsme neoddělitelná dvojice. Měla jsem pocit, že mě nikdy neopustí, že naše přátelství je pevné jako skála, která se nikdy nerozpadne. Přesto se to stalo.

S příchodem dospívání, kdy jsme každý začali směřovat jinam, jsme se pomalu začali vzdalovat. Tomáš zůstal dál v tom městečku, zatímco já jsem tam už tolik nejezdila. Oba jsme zažili své první lásky, i když netvrdím, že jsme si sami nedali pusu, a tak. To milostné poznávání jsme ale hledali už jinde.

Návrat na prázdniny

Stále jsem ho však vnímala jako nejlepšího kamaráda, kterého jsem měla. Nezákeřného, jako jsou ty městské holky ze školy. Odstěhovala jsem se do většího města, kde jsem pokračovala na škole a postupně si budovala nový život.

Někdy jsem však zajela k prarodičům. Tomáš tam byl stále, a když jsme se potkali a byl čas, občas jsme si sedli na starou lavičku před jejich domem a popovídali si o všem možném. Zvláštní, jako by uplynulé měsíce nebo roky ani nebyly.

Jako bychom nikdy nepřerušili ten intenzivní kontakt. Jako by naše dětství stále trvalo. Ty chvíle byly krásné. I když jsme už nebyly děti, které spolu běhaly po loukách, stále jsme měli pocit, že jsme v těch časech nějakým způsobem zůstali.

Zpráva, která mě zlomila

Jednoho dne, kdy jsem byla doma, mne zastihla nečekaná zpráva. Volala mi mamka, že mluvila se sousedkou od prarodičů. Tomáš měl prý autonehodu. Bylo to na silnici nedaleko té naší vesničky. Ležel v nemocnici v kritickém stavu.

Lékaři mu dávali 50% šanci na přežití. Tehdy se moje srdce zastavilo. Už jsme si fyzicky nebyli tak blízcí, prohodili jsme vždy spíš pár slov párkrát do roka. Ale když jsem se dozvěděla tu strašnou zprávu… Nemohla jsem zůstat v klidu.

Nešlo sedět a čekat, co bude. Touha být u něj tam, byla silnější než všechno ostatní. Najednou jsem měla pocit, že všechno vyřešíme. Tak jako jsme si pomohli, když jsem si já rozbila koleno nebo on si vyrazil zuby, když jsme byli malí.

Rychle jsem skočila na první vlak, který jel do města, v němž byla ona nemocnice. Vlastně jsem ani netušila, jak se do nemocnice dostanu, jen jsem cítila, že tam musím.

Cesta za ním

Byla jsem v nemocnici během dvou hodin. Můj zrychlený dech byl jediným zvukem, který jsem slyšela, když jsem běžela chodbami. Když jsem se dostala k jeho pokoji, byla tam jeho rodina. Řekli mi, že je v kómatu. Stabilizovaný, ale neví se, co bude dál.

V hlavě mi to stále nedávalo smysl. Tomáš, můj kamarád, jen ležel. V posteli a napojený na přístroje. I když za ním mohla jen rodina, právě ona svolila, abych za ním šla. Však mě znali. Věděli, že jestli slyší, pomůže mu to.

Už byl někdo jiný

Fyzicky to byl stále on. Ale tím pokojem se linulo takové zvláštní temno. Jeho tvář jakoby nebyla plná života. Byla bledá a propadlá. V ústech hadička. A to pípání. Pokaždé jsem se lekla, že přerušovaný zvuk se najednou rozezní permanentně.

Stála jsem tam bez pohnutí a dívala se na něj. Představovala jsem si všechny ty okamžiky z dětství, kdy jsme běhali kolem domu. Jak se smál mým vtipům a já jeho. Jak jsme si spolu plnili sny a jak jsme věřili, že naše přátelství nikdy neskončí.

Jak jsme si slíbili, že se nikdy neztratíme. A teď? Teď jsem tam stála před prázdným tělem. Před někým, kdo už mě možná neslyšel.

Poslední rozloučení

Když jsem seděla u jeho postele, najednou jsem si uvědomila, že je to naposledy, co ho vidím. Prostě jsem to cítila. Ta návštěva byla o tom, že jsem mu chtěla říct, jak moc mi chyběl ty roky a jak moc pro mě znamenal. Neřekla jsem mu to naplno.

Jen jsem mu děkovala a v duchu jsem cítila, že ho ztrácím. Strašné a bolestivé. Byl to jen tichý moment, kdy jsem byla s ním, a zároveň jsem ho nechávala jít. Pak jsem odešla a nechala jsem tam jeho rodinu. Druhý den přišla zpráva, že Tomáš zemřel.

Jeho šance na přežití byly příliš malé. Že by snad čekal, až se s ním rozloučí všichni blízcí? Přece jen jsme pro sebe hodně znamenali.

Vzpomínky na něj

Zůstala ve mně prázdnota, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Doma jsem seděla v naprostém tichu. Cítila jsem, jak se mi vybavují vzpomínky. Jen tak. Ani jsem to nechtěla, protože jsem věděla, jak to bude bolestivé.

Tomáš a já jsme byli jako dvě poloviny jednoho celku. Nikdy jsme neřešili, kdo je silnější, kdo má pravdu, prostě jsme byli kámoši. Celé dětství se mi přehrávalo v hlavě pořád dokola a já si uvědomila, že jsem definitivně dospěla.

Ztratila jsem totiž to nejpevnější právě z dětství. S Tomášem jakoby ty momenty zmizely. Jako by se to nikdy nestalo, když on nebyl. Byla to divná doba. Vdala jsem se, mám tři děti a jsem spokojená. Přesto na Tomáše stále myslím. Jakou rodinu by měl on?

Mirka T. (64), Praha